Dnes působí jako vysokoškolský pedagog a vědec v oboru fyzikální chemie na Technické univerzitě v Liberci. Zároveň je krajským i městským zastupitelem. Před 30 lety ale profesor Josef Šedlbauer svou akademickou dráhu teprve začínal – byl studentem Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Když 17. listopadu tehdejší režim brutálně napadl protestující studenty na Národní třídě, neváhal a stal se členem stávkového výboru na své alma mater. „První týdny jsme se starali o podporu velkých pražských demonstrací, ale velmi důležité byly i výjezdy studentů mimo Prahu, kde scházely informace a osobní svědectví mnohdy dokázalo divy,“ říká rodák z Kutné Hory.

Sametovou revoluci odstartoval 17. listopad, nicméně celý rok 1989 byl velmi turbulentní, počínaje Palachovým týdnem. Jak na situaci reagovali tehdejší studenti VŠCHT?

Především na FCHI se toho dělo alespoň v rámci možností dost. Třeba jedna z věcí, o kterých se málo ví, je, že hlavní oslavy 17. listopadu 1989 měly původně probíhat v Dejvicích v areálu mezi ČVUT a VŠCHT. Měly být spojené s odhalováním sochy studenta, což obnáší stříhání pásky, projevy funkcionářů, provolávání slávy… Socha měla stát spoustu peněz. Dozvěděli jsme se to asi rok předem, sepsali k tomu protest a žádali, aby ty peníze raději stát poslal na lepší vybavení laboratoří. Obešli jsme fakulty na sousední ČVUT a žádali je, aby se připojili, což někteří i udělali. Vzali jsme to oficiální cestou, přes fakultní výbory Svazu socialistické mládeže, takže nás nemohli ani jednoduše vyházet. Nakonec z celé akce v Dejvicích v tichosti sešlo, a tím se otevřel prostor pro zorganizování demonstrace pražských vysokoškoláků na Albertově.

V průběhu Palachova týdne v lednu 1989 bylo několik studentů VŠCHT zadrženo, ale systém už ochaboval a nevím o žádném postihu vůči nim.

Kolovalo školou Několik vět?

Mezi zaměstnanci bylo pár lidí, kteří tuhle petici šířili, třeba Stanislav Labík. Což vím i proto, že byl můj školitel a vedli jsme o politice dlouhé debaty.

Když se posuneme k událostem okolo 17. listopadu, jak to tehdy na VŠCHT probíhalo?

17. listopad byl pátek. O víkendu jsme se na kolejích scházeli a domlouvali se, co podnikneme. Nakonec padlo rozhodnutí zahájit od pondělí studentskou stávku, obsadit posluchárny, pořádat debaty a účastnit se demonstrací. V pondělí ráno jsme shodou okolností měli přípravu na vojenské katedře, kde se začínalo už nástupem v 6:00 ráno. Přišli jsme tam v civilu, oznámili vedení vojenské katedry, že zahajujeme stávku, a pak jsme měli ještě čas na obsazení vchodů, kde jsme vysvětlovali příchozím, proč se ke stávce přidat. Někteří studenti se prostě obrátili a odešli, někteří zůstali a část z nich rovnou začala pomáhat se vším, co bylo potřeba. Na začátku nás bylo sotva pár desítek, podpora se ale rychle šířila.

Jaký stávka fakticky probíhala?

Stávka byla okupační, přespávali jsme po posluchárnách a vlastně bydleli ve škole až do konce roku. První týdny jsme se starali hlavně o podporu velkých pražských demonstrací, případně organizovali menší akce v Dejvicích, posílali jsme studenty do škol a podniků mimo Prahu. To bylo hlavně v prvních dnech hodně důležité, v menších městech bylo vždycky méně informací a víc strachu. V prosinci už byl čas se věnovat i VŠCHT, proběhly třeba volby všech vedoucích kateder, děkanů a rektora, začali jsme připravovat studentskou unii a vznikala Akademická rada školy, předchůdce dnešního Akademického senátu.

6. prosince vyšlo první číslo časopisu Hlava 89 a hned se po něm zaprášilo, stejně jako po dalších vydáních. Do té doby jsme malovali transparenty a plakáty, na cyklostylu tiskli letáky, po nástěnkách rozvěšovali texty psané hlavně na psacích strojích. Po informacích byl enormní hlad. Svoje dosavadní životy jsme strávili v informační kleci, bez reálné společenské debaty a v přesvědčení, že to tak bude napořád. U zaměstnanců a starších lidí vůbec to bylo o to horší, že většinu života měli za sebou a najednou bylo nutné ho zpochybnit.

Co vám po letech utkvělo jako největší zážitek z té doby?

Mlžný opar z permanentního nevyspání a neustálé akce… Ale dva momenty byly zlomové. Na konci listopadu Federální shromáždění odhlasovalo vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické strany z ústavy. Vypadá to symbolicky, ale vlastně šlo o legalizaci totalitního principu jeden stát – jedna strana. V tu chvíli jsem uvěřil, že se může změnit všechno. A pak volba Václava Havla prezidentem na konci prosince. S úžasem jsem zíral, jak se zvedly všechny ruce poslanců, kteří ještě před dvěma měsíci označovali Havla jako zločince. S některými jsme i mluvili, měli jsme je rozdělené, abychom je přesvědčovali o podpoře Václava Havla, a jejich úroveň byla mnohdy opravdu slabá. Nakonec rozhodlo, že neměli ani dost odvahy.

Kolik studentů tvořilo stávkový výbor?

Stávkový výbor vznikl samoorganizací, v té překotnosti to jinak ani moc nešlo. Pro praktické rozhodování jsme časem vybrali několik lidí, myslím kolem osmi, ale většinu operativních věcí jsme řešili ve třech až čtyřech lidech a s dalšími, kterých se ta konkrétní věc týkala.

Jak reagovalo tehdejší vedení školy?

Tehdy jsme měli poměrně mladého rektora docenta Doležala, který se prezentoval jako reformátor. Do funkce se dostal díky tomu, že v městské organizaci KSČ podporoval Miroslava Štěpána. Rektor se zúčastnil už prvního setkání na kolejích ještě před vyhlášením stávky, pak obratně lavíroval. V prosinci se mu podařilo uhájit svoji funkci ve volbách, ale o pět měsíců později byl donucen z pozice rektora odejít.

Z vedení školy a fakult nás přímo nezastrašovali, i když nepochybuji, že v případě potřeby by většinou drželi stranickou linii. Výjimkou byl asi děkan FCHI prof. Valenta, který celkem neskrýval chuť všechny vyhodit, ale neměl k tomu už možnost. Na katedrách to bylo různé, v podstatě čím níž se šlo, tím víc podpory jsme dostávali.

Měli jste tehdy strach? Ať už z policejních výslechů, nebo nuceného odchodu ze školy?

Už jsem zmiňoval, že stávku v pondělí 19. listopadu začali studenti vojenské katedry (tehdy byla povinná pro všechny muže ve 2. a 3. ročníku, kteří nebyli osvobozeni od vojenské služby). Ráno jsme stáli v šatně a dohodli se, že půjdeme s tím oznámením dva. Vedoucí katedry nebyl přítomný, takže jsme spolu s jedním kolegou šli za zástupcem vedoucího pro věci politické, což byl obávaný podplukovník. Ten prohlásil, že byl o víkendu na chalupě na venkově a tam nikoho takové blbosti nezajímají. Pak se vyptal na naše jména a pečlivě si je poznamenal, i když nás samozřejmě znal. Zavřeli jsme dveře a bylo mi jasné, že to buď nějak zvládneme, nebo na vysoké škole končím. Reálný strach jsme ovšem měli v prvních dnech stávky, kdy se objevovaly informace o nasazení Lidových milicí a armády. Naštěstí se nic z toho nestalo.

Jaká byla atmosféra mezi studenty? Jistě se našla řada těch, kteří se do stávky aktivně nezapojili.

Spousta studentů na technických školách se o politiku nezajímala, to se, myslím, nezměnilo dodnes. Tehdy odjeli domů, udělali si prázdniny a čekali, jak to dopadne. Těch, co nesouhlasili se stávkou a s dalšími změnami a aktivně proti nim vystupovali, nebylo mnoho. Lidé z téhle skupiny byli dosud zvyklí mluvit z pozice moci, vůči které nebyla kritika přípustná. A neměli odvahu ozvat se, když najednou byli v rovnocenném postavení jako jejich oponenti.

Jak reagovali na vaši revoluční iniciativu rodiče?

Pocházím z malé vesnice a rodiče byli hlavně rádi, když jsem se objevil na Vánoce vcelku.

Scházeli jste se s kolegy ze stávkového výboru i po skončení revoluce? Utužily společné zážitky vaše vazby?

Rozprchli jsme se za novými možnostmi. S některými jsem se pak ještě potkával ve studentské unii nebo v akademických senátech, ale z té užší skupiny jsem u chemie zůstal, pokud vím, sám. Srazy spojené s vyprávěním hrdinských historek nepořádáme. S některými bych se rád setkal, třeba s Pavlou Knoblochovou, která se věnuje sociálním projektům, nebo s Jindřichem Liškou. Ten ovšem žije, podle všeho, někde za oceánem.

Po zkušenostech, které máte odžité – šel byste do toho znovu?

Jistě. Prožít si intenzivně tak hlubokou společenskou změnu dává naději, že překonat je možné všechno. I vlastní rezignaci. 

Jak se po revoluci vyvíjel váš profesní život?

V roce 1995 jsem na VŠCHT dokončil doktorát a druhou polovinu 90. let z větší části strávil na univerzitách v USA a ve Francii. Zároveň jsem začal působit na Technické univerzitě v Liberci, kde vedu katedru chemie a garantuji studium nanotechnologií. Zájem o veřejné dění mě ale dohnal i tady, řadu let jsem zastupitelem v Liberci i v Libereckém kraji za místní sdružení, které vyrostlo na protikorupčních kauzách a zelených tématech.

Mít svobodu a mít se dobře – to jsme si po listopadu 1989 splnili. Současná hlavní výzva je připustit si, že to není zadarmo a že máme odpovědnost za to, aby si svobody a spravedlivého blahobytu mohli užít i dnešní studenti a jejich následovníci.

zdroj: www.vscht.cz