Mnozí o jejich fungování zatím ani nevědí. Ale i v Liberce existuje parta mladých lidí, kterým není ukradený veřejný prostor, snaží se zachraňovat to cenné v něm, znovu nalézat cenná historická díla, která nespravedlivě během posledních pár let upadla v zapomnění a hlavně otevřít kvalitní, odbornou a přitom co nejširší diskusi nad tématem. A mají výsledky.  Že zrovna v Liberci veřejný prostor za posledních téměř 30 let dostával na frak, není nutné připomínat. Proč je za něj třeba bojovat, o tom jsme si povídali s Jindřichem Gubišem ze Spolku za estetiku veřejného prostoru.

Co je posláním Vašeho spolku a kdy vzniknul?

Spolek jsme založili na jaře v roce 2016. Spojoval nás zájem o umění a zároveň jsme nebyli spokojeni se stavem veřejného prostoru v našem městě. Primárním cílem pro nás bylo zmapování existujících výtvarných děl, jejich odanonymizování, protože se domníváme, že když něco pojmenujete a správně zakontextujete, můžete vzbudit zájem, nebo alespoň zažehnete diskusi.

Fungujete poměrně nedlouho, máte za sebou nějaké výstupy?

Za dva roky fungování spolku, jsme stihli vytvořit podrobnou webovou galerii výtvarných realizací v Liberci a Jablonci nad Nisou. Součástí je i mapa na platformě googlemaps. (www.spoleksevp.cz)

S pomocí přátel jsme zachránili před likvidací monumentální šestitunový památník „Konec války“ od Štefana Nejeschleby a na podzim minulého roku jej umístili v Krásné Studánce. Baví nás i pátrání po zmizelých výtvarných dílech. Jeden ze zajímavých objevů byla například Koule – Routa od významného výtvarníka Vratislava Karla Nováka, která stála před Preciosou v Minkovicích. V. K. Novák je mimo jiné autorem Metronomu v Praze na Letné. Kouli – Routu, jsme nakonec nalezli ukrytou uvnitř nedobytného areálu továrny. Byli bychom moc rádi, kdyby se podařilo toto dílo umístit někam, kde bude zpřístupněno veřejnosti.

Spolupracujete s někým? Osobně mě přišlo, že by například postava Pavla Karouse mohla být Vaší inspirací…

Pavla Karouse samozřejmě známe a přispíváme i do jeho projektu Vetřelci a volavky. Nejvíce nám ale dělá radost, když dohledáme a kontaktujeme autora některé z realizací. Například manželé Skálovi, kteří měli v Liberci hned několik objektů, nám poskytli fotografie z jejich archivu a my jsme tak mohli lidem předat svědectví i o dílech, která nepřežila do dnešních dní. Příkladem může být poetická socha dívky s ptáčkem v klícce, která stála na zahradě jeslí na Františkově.

A samozřejmě rádi spolupracujeme s kýmkoliv, kdo nás navede k nějakému dosud nezmapovanému dílu.

Na Vašem webu najdeme mapu umění ve veřejném prostoru v Liberci i Jablonci nad Nisou. Pořádáte k tomu i nějaké komentované procházky či prohlídky jako například právě Pavel Karous?

V tuto chvíli bychom rádi vytvořili tištěnou obdobu naší webové galerie. Prohlídky jsme zatím nepořádali, ale v tuto chvíli máme ve svém depozitu jedno výtvarné dílo, které se chystáme znovu umístit, ale ještě je potřeba získat potřebná povolení.

Jste poměrně dost mladí lidé, není moc běžné, aby se někdo ve Vašem věku tolik zajímal o veřejný prostor, vnímáte to také tak?

V poslední době se z těchto témat stává módní záležitost a zjišťujeme, že je hodně lidí, kterým není lhostejný osud místa, kde žijí. Je pravda, že tito lidé se rektrutují převážně z řad architektů a výtvarníků.

Poslední čtvrt století starost o veřejný sektor trochu upadla. Navíc umění z doby socialismu bývá vysmíváno a nestaráme se o něj. Souhlasíte s tím?

Do veřejného prostoru vstupuje nová generace, nezatížená důsledky neukotvené atmosféry konce starého a začátku nového režimu a dokáže se na věci dívat střízlivě a jiným prizmatem, bez přeceňování dobových reálií.

Ovšem stále se setkáváme s lidmi, kteří nedokáží přijmout cokoliv, co vzniklo v období před listopadem a marně jim pak můžeme vysvětlovat, že se například jedná o dílo velice významného autora a doba, v níž tvořil, je proto irelevantní.

Máte nějakou pomocnou ruku od města, kraje státu? A jak by se konkrétně třeba Liberec o své veřejné umění měl starat?

Nejvíce spolupracujeme s Odborem ekologie a veřejného prostoru. Obecně se lépe spolupracuje s úředníky, než s politickými představiteli, ti totiž hodně mluví, ale méně konají. V současnosti se situace pomalu zlepšuje a město se začíná zabývat problematikou zubožených výtvarných děl, tak i situací ve veřejném prostoru jako takovém. Domníváme se, že je to do jisté míry výsledkem zintenzivnění veřejné diskuse na toto téma, ke které jsme svým dílem přispěli i my.

Dnes už se nejedná jen o vůli něco zlepšit a o prostředky, do hry o záchranu památek vstupuje i problematika autorských práv a dohled památkářů.

Na závěr bychom chtěli zdůraznit, že stav veřejného prostoru není jen o tom ho dělat krásným a přívětivým pro život, ale také vyvarování se snahám o jeho znehodnocování pomocí neuvážených developerských plánů a znečišťováním reklamním smogem.