Veřejností v Liberci hýbe kauza, tolik typická pro letní sezónu, která si vysloužila název okurková. Jedná se spor o to, zda „pláž“ před libereckou radnicí je pláž nebo jen pískoviště. Typická letní hloupost okresní politiky, která ukazuje její hašteřivé stránky, někdy i upřímnou snahu o dění ve městě, jindy zase předvolební pózerství. Ať dopadne spor o pláž tak nebo onak, už teď je jasné, že celá akce odkryla i ty nejhorší stránky v myslích lidí, temnější než voda z jizerských rašenilišť. A ti, kdo si užívají skutečných plážích, se mohou dál jen smát.
Ono je vcelku jedno, zda akce s „pláží“ stála 50 nebo 100 tisíc, když přinese radost obyvatelům Liberce, zejména těm nejmenším, během nadcházejícího parného léta, jenom dobře. Pro městskou kasu to nejsou žádné výdaje, zejména třeba ve srovnání s miliony a miliony, kterými dotuje sportovní a „kulturní“ byznys zdejší kleptokracie. Ale zdá se, že sáhnout třeba na arénu je mimo odvahu i současné politické reprezentace. A vypadá to, že zejména ANO a primátor (předvolební synerobijce Tibor) dělají vše pro to, aby zajeté modely podještědského dotačního kapitalismu fungovaly dál.
Ve městě je také rozhodně daleko více skutečných kulturních míst, prostorů, ale i spolků, které si zaslouží větší pozornost, než je „pláž“, avšak volby se blíží neúprosným tempem, tak je třeba být lidový a nenáročný. Ale abychom nebyli nespravedliví, tak například sousední náměsté před kostelem sv. Antonína se prý má v dohledné době dočkat návratu barokní morového sloupu od Matyáše Bernarda Brauna, který se desetiletí krčí v zahradě za kostelem Nalezení svatého kříže, tak uvidíme.
Rozhodně nejhorší zprávu o stavu liberecké demokracie ale podala „kauza pláž“ na sociálních sítích a v diskusích pod články v médiích. Vyplavilo se zde tolik rasistické, ubohé a přímočaře zlé špíny, že by to otrávilo Nisu na sto let dopředu. Stojí za zamyšlení, kolik je nahromaděné nenávisti v lidech, když dokáží s takovou neskrývanou agresí útočit na smějící se a hrající se děti, jejichž jediným reálným proviněním je jejich chudoba a barva kůže.
Ta zloba a brutalita výroků „slušných lidí“ vůči dětem cahtajícím se vodě nebo lezoucím v písku dává dostatečně vypovědět o zuboženosti české duše, o její nespokojenosti a nejistotou v době, která slibovala pravdu a lásku a přivedla stres a exekutory. Ti nejslabší ze sousedství jsou vždy oblíbený cíl, majitelé mezinárodních lichvářských společností, jejichž jména nesou arény jsou hůře a pro jedince těžko zasažitelní.
A tady leží velký úkol pro politiky, tedy pro ty skutečné, ne pro ty, kteří se vidí jako dobře zajištěné loutky zmíněné i jiné kleptokracie. Pokud nezačnou řešit skutečné problémy, které svazují a dusí společnost, pod Ještědem i jinde, videomapping ani pláže nepomůžou. Chce to ale více odvahy a jít a postavit se i těm, kteří si užívají skutečných pláží v daňových rájích. Pláží, moře a palem opravdových, písku pozlaceného dřinou a stresem těch doma.
Jaroslav Tauchman