Plichta, která netěší nikoho. Žádný vítěz, žádný poražený – tak dopadly letošní volby do poslanecké sněmovny. Vůdci politických stran jednají, kudy z této patové situace ven. Politologové se předhánějí v analýzách příčin plichty i v předpovědích, jakou vládu nakonec budeme mít. Mnozí jí neprorokují příliš dlouhý život.

Čeští voliči se vypjali k heroickému výkonu, když jich k volebním urnám přišlo o bezmála pět procent víc než před čtyřmi roky. Mnozí z nich se v napjaté atmosféře agresivní předvolební kampaně těšili, že po volbách se nálada zklidní, že rozzuření býci zjihnou jako malá telátka a začnou se na sebe opět usmívat, že ti, které jsme si zvolili, zahodí osobní nevraživost a ztlumí vzájemné výpady, jež dost často míří pod pás. Mnozí voliči se těšili na to, až politici po volbách, kdy už rozdané karty nelze vyměnit za jiné a ani vrátit zpět, přestanou myslet na sebe a začnou víc myslet na český stát a na ty, kteří jim dali svůj hlas.


A ejhle! Je skoro týden po volbách a předvolební kampaň jako by pokračovala dál. Dál se politici vzájemně osočují. V propadlišti dějin nezmizel ani onen korupční výrok, který časem zlidověl – „pět na stůl a v českých“. Naopak. Objevila se nová aféra, objevilo se dalších „pět a v českých“, kterými chtěl údajně někdo přimět novopečeného poslance Pavla Ploce k dezertérství. Jakoby česká společnost uměla počítat jenom do pěti – když úplatek, tak pět milionů.


Neskutečná agresivita, hysterie a morální špína, do které při svém honu na voliče zabředly obě nejsilnější politické strany, má mnoho příčin. Na prvním místě je to panická hrůza z toho, že by snad mohl vyhrát (vládnout) ten druhý (někdo jiný). A protože skutečně mohou přijít předčasné volby, kampaň pokračuje. Troufám si říci, že v budoucích letech bude ještě agresivnější a ještě osobnější. Obrazně řečeno krve poteče víc – jakoby si politici říkali, že dnešní kulturně pokleslou společnost ničím jiným než tvrdostí a surovostí nelze zaujmout.
Stačilo by změnit volební zákon. Třeba snížit hranici pro vstup do sněmovny na dvě procenta, nechat tedy rozhodovat o věcech veřejných taky někoho jiného, a do předvolební kampaně by se vrátila věcnost. Jen ten, kdo nemá funkci, případně výnosné místo na doživotí, jen ten, kdo je současně i kdykoli odvolatelný, se totiž o něco snaží a své kvality denně dokazuje. Našim oběma politickým silákům ale vyhovuje, že mívají maximálně jednoho protivníka.
Mají své jisté, včetně stovek milionů korun z našich kapes za naše odevzdané hlasy. Proč se s nějakými pidistranami dělit o povolební koláč, když jej mohou mít oba titáni skoro celý sami pro sebe?


Hranice pěti procent, podepřená agresivní kampaní velkých stran, není ve svém důsledku ničím jiným než manipulací s částí občanů této země. Lidé mají strach, že jejich hlas propadne, a tak do urny raději hodí lístek některé ze stran, u nichž je jisté, že překročí povinnou pětiprocentní hranici. Nevolí toho, koho chtějí volit, volí menší zlo. Pidistrany tím pádem nedosáhnou ani na peníze za hlasy voličů. A bez peněz se dělá kampaň špatně, bez peněz nemohou konkurovat mocným protivníkům. Jestliže malé strany nemají šanci se dostat do sněmovny, pak ani zákonitě nemohou přitáhnout do svých řad nové a zajímavé tváře, třeba skutečné odborníky, vzdělance a charismatické osobnosti. Proč by někdo vstupoval do strany, která nemá budoucnost, která nemá naději, že by někdy mluvila do věcí veřejných?


A kruh se uzavírá. Manipulace s částí voličů, a k tomu likvidace malých straniček – to obojí nemá s demokracií, s pluralitou názorů, se svobodou vyjadřování nic společného. Připomíná mi to docela nedávnou dobu, kdy existovala jenom jedna strana. Všichni ji nenáviděli, a přesto ji 99 procent národa volilo. Připomíná mi to dobu, kdy nejeden mladý člověk při svém vstupu do KSČ svým oněmělým kamarádům tvrdil, že jinak tu stranu nelze změnit, jedině zevnitř. Vymlouval se na to, že neexistuje jiný způsob než socialismus rozložit zevnitř. Dnes má ten, koho přitahuje politika, výběr větší – strany, tedy možnosti, má dvě.