Česká republika má za sebou hodinovou stávku proti vládním reformám. Podle odborových předáků se do ní zapojil milion lidí. Další statisíce lidí v celé zemi vyjádřili svou solidaritu se stávkujícími ať už písemným nebo jen ústním souhlasem. Koaliční vláda včele s ODS tak dostala jasný vzkaz, co si o její „reformě“ myslí ti, kteří vytvářejí materiální hodnoty této země, tedy pracující lidé.
Stávka měla různé podoby. Zastavily se vlaky, v mnoha místech nejezdila městská doprava, přerušila se práce v některých firmách a mnohá pracoviště nemocnic fungovala jen jako o víkendu. Podle Českomoravské konfederace odborových svazů, která stávku vyhlásila, to byla největší akce svého druhu od roku 1990.
V Libereckém kraji stávkovali, mimojiné, pracovníci v dopravě, státních službách, školství nebo zdravotníci. Od původně radikálnějšího projevu protestu liberečtí odboráři upustili a zvolili podporu masové demonstrace svých kolegů v Praze. Původně se chystali zablokovat dopravu v centru města.
Regionálnímu tisku to řekl předseda Asociace samostatných odboru Milan Šubrt s tím, že doprava je ve městě už tak dost komplikovaná. „Rozhodli jsme se ráno, že tímto způsobem protestovat nebudeme. Původně jsme chtěli blokovat dopravu na Šaldově náměstí anebo v tunelu na rychlostní komunikaci,“ podotkl Šubrt. Nakonec ale odjeli stávkující pěti autobusy do Prahy.„Celkem ale pojede do Prahy asi padesát autobusů. Lidé ve fabrikách se připojí symbolicky, podepíšou protestní archy,“ doplnil Šubrt.
Průběh jednoho z největších projevů občanského odporu od roku 1989 měl ale i svou stinnou stránku. Tou byla role mainstreamových médií, která se zcela nepokrytě postavila proti odborářům a protestujícím.
Pomineme-li tradiční obhajobu kroků současné vlády ze strany aktivistických publicistů některých hlavních tištěných deníků na celorepublikové úrovni, leckoho možná zarazil způsob informování o průběhu stávky v jednotlivých regionech. Napříč celou zemí, Liberecký kraj nevyjímaje, neslo se zpravodajství o masovém protestu zaměstnanců v ostrakizujícím zabarvení.
Většina reportáží, ať tištěných nebo vysílaných, ukazovala protestující jako ty, kteří jen komplikují život ostatním (rozuměj těm více moudrým a rozumným) obyvatelům země. Málokde chyběla solidní analýza příčin stávky a málokde byl dán prostor pro její zdůvodnění ze strany organizátorů nebo účastníků.
O to větší místo pak bylo dáno emotivně zabarveným výstupům těch, které stávka nějakým způsobem omezila. Podstatné bylo zakrýváno ukřičenějším, ale mediálně zřejmě přitažlivějším (rozuměj tedy prodejnějším) méně podstatným. Deklasování protestu i problému samého za pomoci cirkusových metod.
Jakoby stávka, právo dané ústavou, byla jen akcí nekorektního politického boje, „extremismem“, sobeckým exhibicionismem nebo dokonce výtržnictvím. Jen je škoda, že i vedle soukromých médií, jejichž vlastníci patří k největším kapitálovým hráčům na Trhu, kteří na této reformě dozajista, jako málokteří, vydělají, se podobně chovala i média veřejná, z veřejných peněz placená.
Ona proklamovaná „nestrannost a nezávislost“ médií opět vyšla mezi lid v nových, císařských šatech. Snad se ale najde do budoucna více dětí, kteří před světem pravdu o jejich nahotě vykřičí.
Jaroslav Tauchman