Tento týden (22.3.- 28.3.2010) proběhne v Liberci filmový festival Jeden svět. Pořádá ho, ve spolupráci s místními nadšenci a aktivisty, organizace Člověk v tísni. Festival, který letos běží již dvanáctým ročníkem, je tématicky zaměřený na otázku lidských práv a na jejich (ne)dodržování ve světě. Obdivuhodné je nasazení jednotlivých lidí, kteří zejména v regionech (včetně Libereckého) ve svém volném čase umožňují zdejším občanům jinak těžko shlédnutelné a leckdy velmi zajímavé snímky. S narůstajícím počtem ročníků festivalu Jeden svět je ale stále více jasné, že deklarovaná objektivita festivalu není prvotním cílem a že nezastupitelnou a jistě ne druhotnou roli u Člověka v tísni hraje politická propaganda.

V Liberci se začne vysílat v pondělí 22.3. a festival potrvá až do neděle 28.3., po celou dobu nabídne Liberečanům nejen spostu zajímavých filmů z celého světa (pozvánka ve formátu pdf k nahlédnutí zde
), ale i atraktivní kulturní program (zde
).

Diváci budou moci shlédnout desítky filmů, které se věnují ne zrovna líbivým a příjemným tématům, nicméně popisují každodenní realitu našeho světa i nejbližší historie. Leitmotivem festivalu je nedělitelnost lidských práv, proto přináší poselství ve formě filmových dokumentů, že ne všude je na světě tak dobře, jako u nás doma v obýváku, mezi přáteli v restauraci či právě v kině. Že nevýslovná příkoří a traumata se odehrávají jak na druhém konci planety, tak třeba v sousední zemi nebo i u sousedů v domě, kde kvůli sociálním problémům našlo úrodnou půdu jedovaté sémě domácího násilí.

Ale tato silná stránka festivalu Jeden svět zároveň odkrývá i jeho druhou tvář. Drtivá většina snímků se věnuje pouze oficiálním nepřátelům našeho civilizačního okruhu, „zlo“ je vždy na druhém břehu a málokdy se filmy ptají po ďáblovi na vlastním prahu (kromě „nekontroverzních“ témat buď historických nebo takových jako zmiňované domácí násilí, osudy emigrantů v ČR a podobně..).

Pořadatel festivalu, společnost Člověk v tísni úzce spolupracuje s přední americkou politickou p.r. organizací (ultrapravicovým a neokonzervativním think tankem) National Endowment for Democracy (NED), jež je známá svými interferencemi do záležitostí suverénních zemí a prosazováním porušování mezinárodního práva. Tato organizace byla založena v roce 1983 prezidentem Ronaldem Reaganem v době, kdy ve Střední Americe, konkrétně v Nikaragui, Guatemale a Salvadoru, zuřila válka, vyhlášená Reaganovou administrativou coby tažení proti terorismu. „Terorismem“ byl míněn lidově podporovaný levicový odpor proti vlivu USA a nadnárodním korporacím (kterého se ale účastnili i křesťanští, převážně katoličtí, kněží) Toto válečné tažení si vyžádalo na čtvrt milionu lidských životů, především mezi civilisty. NED poskytl během posledních let společnosti Člověk v tísni podporu v řádu stovek tisíc dolarů.

Dost možná proto se nelze divit, že hlavními problémy současného světa se Člověku v tísni jeví dodržování práv např. na Kubě nebo v Bělorusku. Ale ne už tak hlasitě se mluví například o Kosovu, podporovaném právě USA, kde jeho hlavní mocenský představitel Hashim Thaci čelí obvinění z genocidy a obchodu s lidskými orgány. Nebo o Uzbekistánu, jehož vůdce Islam Karimov, rovněž „náš“ spojenec ve „válce s terorismem“ vaří své odpůrce za živa (podle zprávy britského velvyslance z let 2002-2004) a buduje si kult osobnosti, před nímž by si Stalin závistí ukousal knír. A že pokud jsou na Kubě (bez sympatií ke Castrovu režimu) někde porušována lidská práva a mučí člověk člověka, tak je to na americké vojenské základně Guantanamo….

V tomto kontextu nepřekvapí, organizace Člověk v tísni pádně neprotestuje proti izraelským genocidním sankcím, uvaleným na 1.4 milionu lidí v Gaze, proti osudu 2.5 milionu Palestinců čelícím loupeži své země a jejich rasistické šikaně ze strany státu Izrael. Když ex-ředitel Člověka v tísni Pojar varoval před svým obchodem na Ministerstvo zahraničí, že se „pacifismus šíří jako mor“ (v reakci na mnohamilionové protesty proti válce v Iráku), bylo asi leckomu jasné, že se „válkou s terorismem“ Jeden svět zabývat moc nebude. Rozhodně, že se třeba nebudou zmiňovat taková jména jako korporace Haliburton, spolupatřící americkému ex-viceprezidentu Dicku Cheneyemu, která překvapivě „uzdravuje“ válkou poničenou iráckou infrastrukturu…

Ostatně i jméno dnešního generálního partnera festivalu vzbuzuje otázky. Soukromá Vysoká škola ekonomie a magamentu (VŠEM), která jistě chce na lidsko-právní tématiku nachytat co nejvíce studentů,tzn.zákazníků, je spjata s jménem Jana Kadeřábka, jejího majitele. Ten ovšem obchodoval i s jistým Slavomilem Fišerem, který byl napojen na firmu ex-ministra za ODS, teplického Aleše Řebíčka, Viamont. O miliardových zakázkách pro Viamont se napsaly desítky článků. Aktivisty a ochránce lidských práv rovněž bude zajímat, že pan ex-ministr Řebíček je, stejně jako spousta dalších podnikatelů z divokého Severu, členem pravoslavného Řádu sv. Konstantina a Heleny. Členem stejného řádu byl (a možná ještě je) i jeden ukrajinský podnikatel, stíhaný za kuplířství a obchod s lidmi…

Ale i přes všechny pochyby o objektivnosti humanitární organizace Člověk v tísni, nelze upřít, že na festivalu lze shlédnout kvalitní snímky, jak byl například předloni film Barma: utajená válka, který svou otevřeností rozhodně nebyl tendenčním nástrojem jinak hloupě podávané propagandy. A rozhodně a ještě jednou je třeba poděkovat všem organizátorům, zejména u nás v Liberci, že nám shlédnutí podobných snímků i v našem městě umožní. Jen když diskusi, tak otevřenou a když jeden svět, tak jedna kritéria…

Jaroslav Tauchman