S potěšením, které nám způsobuje počet reakcí, které nám přicházejí do redakce, Vám nabízíme jednu další. I tato se týká projednávaného IPRM, ale i situace v Liberci jako takové, místních médií, na paškál si bere i naši redakci. Netradičně ale volí formu zábavnou, literárně neokoukanou – formu imitované detektivní povídky. Tak pěkné počtení…:)
Vydala jsem se do Londýna za svým dlouholetým přítelem a zastihla jej zabraného do hovoru s jakýmsi statným postarším pánem. Ten gentleman se smutnýma očima připomínal věhlasného Mr. Sebelku.
S omluvou, že vyrušuji, jsem se mínila honem vzdálit, ale prudce mne vtáhl do pokoje a zavřel za mnou dveře.
„Musím se do toho Liberce vydat“, řekl Holmes rozhodně a v jeho očích zableskla jiskřička naděje, že by tento případ mohl patřit k těm nejzáhadnějším.
Ještě jsem ani nevydala hlásku z otevřených úst a už věděl, že chci hovořit o IPRM. Překvapením jsem ani nesklapla, když dodal cosi o kvalitním životě v Liberci.
O jeho brilantní intuici a věhlasné logice nebylo pochyb.
Pak už chtěl slyšet jen odpovědi na své otázky. A tak se ptal :
„Jaký koláč pekl Kiddner seniorům o víkendu?“ Šokovalo mě to. Nemohla jsem si vzpomenout, a tak jsem si dovolila opravit jeho jemný anglický přízvuk : „Kittner? 12.4. to věděli na městě.“
„Proč ten koláč nepekla Květa Morávková, ona to neumí ?“ skoro se podivil.
„Nemohla, počítala zrovna šneky u Textilany a byla na to úplně sama!“ konstatovala jsem trochu vyčítavě.
„A co dělal Šebelka kolem 12.4. ?“
„ Nevím přesně, ale zkoušel marně zaparkovat na sídlišti v Rochlicích.“
„A co Zeronik?“
„ Ten tam nebyl, pomlouval Korytáře v novinách, a tak jako jediný pořádně upozornil Liberečany na IPRM.“
„Proč k tomu mlčí Liberecký Deník?“
„Vyjádřil se krátce, jinak právě uctívá Katyň.“
Po minutě ticha pokračoval : „ A Tauchman na Našem Liberci?“
„Ve čtyři má vždycky padla.“
„Chápu,“ chápal chápavě Holmes. „Vidím, že vaše situace je opravdu vážná, a proto jste slečno tady, že ?“
Srdce mi bušilo. Obdivovala jsem ho. Ohromil mne jeho sexy mozek, trepky i housle, kterými jsem se chtěla stát, když je jemně uchopil svými štíhlými prsty a stiskl pod neoholenou, pichlavou bradou. Při hraní vždy přemýšlel, věděla jsem to. Všiml si toho přeci i Conan Doyle.
„540 miliónů, Holmesi,“špitla jsem.
Evidetně přestal hrát, možná přemýšlel dál a začal si plnit vyhaslou dýmku.
„To je šest nul, Holmesi.“
„To je 328,54 Tomových parků pro naše děti, slečno!“
„Pro naše děti, Holmesi?“vydechla jsem. „Vy jste hodnej jako ten náš pan Korytář.“
Zahlédl na mně smutek. „A vám jich chtějí postavit jenom 300, že? Že je to tak, slečno?“
Rozplakala jsem se. „Chtějí nám…..postavit něco…jako druhou Tipsport arenu a ….“
Slzy ze mne vytryskly jako geotermální prameny pod kostelem Máří Magdalény. To už Holmes nevydržel a objal mne.
Pod okny zesiloval zvuk rychlých kopyt přijíždějícího fiakru. Nikdo ho neobjednal.
„Jedeme,“stáhl Holmes jedním tahem okenní roletu. „Kdy že je to představení?“
„ 15. dubna, ve čtvrtek.“ A považovala jsem za důležité dodat, že v 17.30 hod.
Slečna Murphyová