S volebním úspěchem Změny pro Liberec přišla na podzim roku 2010 skutečná změna do liberecké komunální politiky. Bývalý primátor Jan Korytář výrazně otevřel politické dění občanské veřejnosti, ukončil pro občany šedivé, nespokojené, velmi pasivní a bezmocné vnímání politického šeredění kdesi ve skrytu radničních kuloárů, přizval do obecné diskuse onen „vox populi“, kterému potom i vcelku pozorně naslouchal. Liberečtí občané se probrali z letargie a začali mnohem aktivněji sledovat politické události, mnoho věcí jim přestalo být jedno a mohlo se zdát, že občanská společnost v Liberci sílí a kultivuje se.

Změna pro Liberec navíc připlula na vlnách deklarace pohybu celostátní vládní politiky, tedy přímo s vlajkovou lodí boje proti korupci a klientelismu, který byl v té době jakousi vstupenkou k velkému množství voličů. Zvláště pak v Liberci, kde se tyto nešvary staly již legendami se svým vlastním slovníkem (Synerov, Kittner, aréna, beton, Vesec, motýlek, atd.).

Osobnosti ZpL, zejména Korytář, Chvála, Šedlbauer, Absolonová, se jali neustále navážet do výbušných témat, čímž také přivedli mnoho důležitých věcí do obecného povědomí. Zároveň s tím se však začali (možná nechtěně) stávat jakýmisi exkluzívními arbitry minulosti a přítomnosti. Pod jejich optikou se lidé pozvolna začali rozdělovat na korupčníky, s jejich kumpány a sympatizanty, proti nimž stojí spravedliví hrdinové se svými nadšenými obdivovateli. Tato dělící čára pak přirozeně protnula i celou libereckou radnici.

Nezakrývám, že i já sám jsem byl a zůstávám fanouškem Změny pro Liberec, ačkoli jsem tuto politickou stranu nevolil, neboť se mi již před volbami zdála ve svých postojích příliš radikální a představoval jsem si předem, že bude mít velmi slabý koaliční potenciál, protože vykazuje jisté sklony k elitářství a polarizaci politiky. Nejprve se zdálo, že jsem se hluboce zmílil, avšak postupně se ukázalo, že ne tolik. Janu Korytářovi jsem však velmi fandil a stále fandím, protože pokud by se mu do budoucna podařilo nalézt šikovnější manévrovací prostor na poli zastupitelské demokracie, což není ani lidová demokracie, ani aktivistická politika demokratických hrdinů, mohlo by se mu podařit zúročit svůj nepochybný a obdivuhodný talent tahu na bránu.

Z výše řečeného vyplývá, že povolební účinkování Změny pro Liberec nutně přineslo do místní komunální politiky ještě jednu výraznou změnu, která však již nemusí být veskrze jen pozitivní. Zdá se mi, že liberecká politika se hodně polarizovala a rozdělila tak i veřejné mínění směrem k jistému nepřátelství a mnohdy i slepé zášti. Tím se do místní politiky dostalo více nevybíravé hrubosti, tedy se mi zdá, že liberecká politika v jistém slova smyslu zhrubla a jaksi zvulgárněla. Společně s živnou energií „hlasu z ulice“ se to několikrát projevilo i přímo na jednání libereckého zastupitelstva. A tam, kde je politika hrubá, klesá velmi rychle i úroveň vzájemné důvěry v týmu radnice. Nedivím se, že řada politických subjektů postupný nárůst nedůvěry na radnici prostě neunesla a celou koalici shodila.

Řekl bych, že největší podíl na této věci má zejména rozdělení politiků na dobré a zlé, resp. na reprezentanty Dobra a reprezentanty Zla. A pokud se tímto rozdělovníkem stane jeden konkrétní politický subjekt, třeba ZpL, nikdo si není jistý, kdy padne do přihrádky „korupčník“ a kdy do přihrádky „náš člověk“ či „hrdina“. To se může měnit během chvíle. Jakmile tedy např. zastupitel Vladislav Chvála napíše za ZpL politický článek s názvem My a Oni, deklaruje tím onen implicitní stranický rozdělovník pro další politické partnery a uřízne si pod sebou větev. A to je velká škoda.

Přinesou-li členové ZpL jako lidé, zvolení částí občanů do politiky zastupitelské demokracie filozofický princip metafyzického či ontologického dobra a zla, kdy My jsme přirozeně ono dobro a Oni jsou přirozeně ono zlo, ocitají se okamžitě mimo hřiště demokratické politiky. Je zcela jasné, kam patříme My, ale není vůbec jasné, kdo patří do toho Oni. Tím vznikne vzájemné paranoidní nastavení, protože ten pytel s nápisem Oni se neustále zvětšuje, až do něj nakonec patří všichni, kteří nejsou My. Je to logický, a proto tak rizikový vývoj. Stejně pak je logická i reakce zbytku koalice: „Mám pořád větší úzkost, co bude dále, proto jdu raději od toho.“ To je přeci strašná škoda. Změna pro Liberec v podstatě zakopla o vlastní výlučnost a nevěděla si s ní v politice rady. To mě jako Liberečana trochu zklamalo, ale nevadí, příště to může být jiné.

Ještě jedna věc mi v tuto chvíli připadá nedobrá a vlastně souvisí s tím, jak se místní politika vulgarizuje a podporuje vzájemné osobní nepřátelství. A tím je neutuchající hon na čarodějnice, včetně hledání konspirativních spiknutí Zla. Příkladem je třeba opravdu nechutná výměna textů mezi zastupitelem za ODS Tomášem Hamplem a paní Alenou Dvořáčkovou, neúspěšnou kandidátkou na post tajemníka města. Tomáš Hampl se někde u parku setká s panem Šírem a je z toho kauza šíření Zla, které prorůstá div ne, že celé zastupitelstvo.

Na základě toho si následně Hampl s Dvořáčkovou vyměňují pokleslá vysvětlení celé situace a taková věc se zde rovněž vydává za zásadní politické dění. Odehrává se to přímo na ulici, je to tedy poněkud uličnické (mimochodem, co bychom si měli myslet např. o manželství Andrey a Ladislava Dzanových, ZpL a USZ, kteří se spolu setkávají každý den? To by mohl být vyložený střet zájmů, ne? Paní Dzanová se dokonce se svým manželem téměř rozváděla v novinovém článku po odvolání Jana Korytáře, kdy každý z nich hlasoval jinak. Liberec chvilku zafungoval jako jejich veřejná manželská poradna.)

Pro mě osobně je to vůbec zajímavá situace. Tomáš Hampl je můj dlouholetý kamarád, zažili jsme toho spolu spoustu pěkného na horách, kolech, chalupách. Setkáváme se stále třeba na pivu a samozřejmě, že v poslední době si povídáme hlavně o politice. Naše názory se diametrálně liší, Tomáš Hampl je pravicový politik, který chce, aby Liberec neustále rostl, prosperoval, vzkvétal a líbí se mu, když tomu tak je. Mistrovství světa, aréna, obchodní domy, průmyslová zóna, pracovní příležitosti pro lidi, golfy kolem města, prostě to jede. Sice si žijeme trochu nad poměry a generuje to následné dluhy, ale to je prostě filozofie pravicové neoliberální politiky.

Růst Růstu až do nebes, nesmí se to zastavit. No a já jsem zase člověk při zemi, v ambulanci jako psycholog vidím, co s lidmi dělají hypotéky, dluhy, konzum a celý ten zběsilý úprk za hrubým domácím produktem, ale v takto nastaveném systému, kde ekonomika kolonizuje všechno ostatní si s tím nevím rady. Podle mého názoru takto nastavený přístup k neustálému růstu a konzumu prostě v sobě integrálně nese postupnou tendenci ke klientelismu a korupci, aby všechna naše multikina mohla promítat tu celou hromadu příšerného entertainmentu.

S Tomášem Hamplem se tedy přeme, dohadujeme, zvyšujeme hlas, ale stále je zde jasná hranice, kdy prostě konfrontujeme dva rozdílné názory. Nesouhlasím s ním, často mě štve a já zase štvu jeho. Nikdy by mě však nenapadlo jej označit za představitele libereckého Zla, za zloděje, rozkrádače veřejných peněz nebo za korupčního mafiána, který chce v Liberci uchopit moc ke svému obohacení. Jako člověka si ho naopak velmi vážím pro jeho schopnosti a odbornou zdatnost, stejně jako si velmi vážím Jana Korytáře pro jeho schopnosti a zdatnost. A protože je mi úplně cizí rétorika, politika a „filozofie“ ODS, nebudu nikdy Tomáše Hampla volit jako politika, nikoli však proto, že je to představitel libereckého Zla a rozkrádání.

Je to však někdy těžké: ODS v Liberci představuje kultivovanou aroganci, Změna pro Liberec zase mesianistické elitářství. S Tomášem Hamplem z ODS se osobně komunikuje velmi dobře, stejně jako s Janem Korytářem ze ZpL, se kterým jsme si rovněž vyměnili několik pěkných mailů a jsem tomu velmi rád. Takže se jako normální liberecký občan při plném vědomí komplikovanosti místní komunální politiky ptám: „Nešlo by to přeci jen na radnici trochu zjednodušit a najít alespoň elementární společnou řeč, byť polemickou, nesouhlasnou, ale společnou?“

Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut, Liberec