Situace kolem úpravy parametrů zadávací dokumentace zakázky na dopravní obslužnost Libereckého kraje na základě lobbingu firmy Busline mě přivedla k úvaze o nutnosti či prospěšnosti kompromisů v politice. Změně bývá často vytýkáno, a to i ze strany některých nezkorumpovaných politiků, že s jejími představiteli, obzvláště pak s Janem Korytářem, se nelze na ničem dohodnout, neboť nemají žádný koaliční potenciál a neumí uzavírat kompromisy.

Moje představa o nutnosti kompromisu v politice je založena na úvaze o principech zastupitelské demokracie, tedy na skutečnosti, že určitý politik byl zvolen občany, aby zastupoval a hájil zájmy jedné skupiny obyvatel. Z této základní teze vyplývá nutnost ustupovat někdy z vlastních představ o uspořádávání věcí veřejných.

Již z ryze praktického hlediska snazší prosaditelnosti určitého záměru je někdy nutné zaintegrovat do konečného řešení i představy svých politických odpůrců, kteří alespoň teoreticky zastupují jinou část obyvatelstva, a dle počtu získaných mandátů často ne nepodstatnou. Převedeno do praxe to znamená, že i jako zastánce a propagátor pravicových principů budu muset možná někdy a v nějaké míře akceptovat požadavky levice a naopak.

Potud se mnou bude asi většina našich politiků souhlasit. Problém spočívá v tom, že potřeba uzavírání politických, tedy ideových kompromisů, a to především na lokálních úrovních, je poměrně marginální. Aplikovat se zde dají jen ve velmi omezeném měřítku. Na nižších úrovních správních orgánů jde spíše o takové věci, jako co se kde postaví či nepostaví, nebo do jakého projektu se investují již tak zcela nedostačující finanční prostředky.

V poslední větě je obsažena i celá problematika uzavírání kompromisů. Že sehnat dostatek zakázek pro svoji firmu, a to zvláště v dnešní době, není žádná legrace, si asi dovede představit každý. Ne každý je však již schopen si představit, jaké vazby a propletence vznikají „napříč politickým spektrem“ při snaze najít vhodný kompromis při výběru dodavatelských firem pro veřejné zakázky.

Na tomto místě si dovolím uklidnit všechny, kteří mají obavy, že vláda nestihne uvést do praxe zákon o státní správě, tak jak to požaduje směrnice EU. Hrozba ztráty 500 miliard v následujících letech a tím i ztráta možnosti uzavírání kompromisů při tvorbě penězovodů pro jednotlivé politické strany a vlivné hybatele v pozadí jistě uspíší vznik nějakého paskvilu, minimálně v takové formě, aby ztráta dotací byla odvrácena.
Nejpozději v tomto okamžiku končí moje akceptace uzavírání kompromisů na politické scéně.

Boj Změny za transparentnost a férovost ve veřejném prostoru připomíná tak trochu donkichotský boj s větrnými mlýny. Dokud nebude politikům (a nejen politikům, ale především občanům tohoto státu) vadit, že se o veřejné zakázky ucházejí firmy se skrytou majetnickou strukturou a že tedy obrovské peníze všech pak tečou k několika vyvoleným, kteří skrytě vlastní tyto firmy, nebo z toho jinak nezákonně profitují skrze vazby na vlastníky, pak jsou podobné snahy skutečně, mírně řečeno, poněkud naivní.

Fakt, že takový způsob nevratně deformuje již tak velmi křehké tržní prostředí, je však podstatně horší. Podmínky, které panují v České republice, nemají s principy volného trhu, podnikatelské soutěže, zdravé konkurence a svobodného podnikání pranic společného.

Skutečnost, že se v tomto státě doposud nepodařilo prosadit, aby se společnosti s nejasnou majetnickou strukturou nesměly ucházet o veřejné zakázky, je jasnou vizitkou morálního profilu našich politiků a svědčí i o jejich přímé účasti na tomto rozkrádání. Laxní a naprosto nedostačující přístup legislativy k problematice nabytí neadekvátního majetku v poměru k příjmům je toho již jen logickým pokračováním a zároveň i přesvědčivým důkazem.

Dovolím si vypůjčit a variovat Fučíkova slova „Lidé, bděte!“ na důrazný apel:
„Lidé, probuďte se!“