Mám obavu, že si lidé přestávají vážit demokracie a svobody. Stále více ve společnosti převažuje názor, že si „za ně nic nekoupí“. 25 let od změny režimu – to už je jedna generace a rychle se zapomíná. Politické strany na tuto poptávku veřejnosti reagují populistickou politikou, hnutí ANO je zářným příkladem. Obávám se brzké občanské deziluze z jeho politiky a vystřízlivění z Babiše – rytíře na bílém koni a jeho družiny v regionech.
V případě pádu hnutí ANO má velký potenciál v zemi vypjatý nacionalizmus, na který může slyšet i mladá generace, zejména její tvrdší jádro – lidé se základním vzděláním, nezaměstnaní a bez životního programu. Vzhledem ke složité situaci na východ od našich hranic nelze brát na lehkou váhu ani sympatie nemalé části naší veřejnosti k Rusku a postupně narůstající „obdiv“ ke vládě silné ruky.
I těmto náladám se někteří naši politici populisticky přizpůsobují, pokud nejsou přímo rusofilně orientováni od přírody.
V přiloženém článku jsem se pokusil poukázat na fakt, že jsme si s Rusy v mnohém podobní. Bohužel víc, než si myslíme.
Jsme jako to koňské spřežení s povozem, který uvízl v bažině. Pobídkám vozky, v pokračování v cestě na západ, se okolní dav začíná usmívat.
Před nedávnem hlasovalo na jednom serveru cca 70.000 čtenářů, který národ mají nejradši. Výsledek byl – cca 50% má rádo Rusy, cca 28% Slováky, 4% Němce a dále větší evropské národy dostaly od našich občanů 1 – 2%. I když si uvědomuji,, že tento server není zrovna prozápadně orientován, přeci jen dává prostor k vyjádření širokému názorovému spektru v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a dává tak možnost nahlédnout do českých hlav a jejich uvažování.
Uvědomil jsem si, jaká situace by asi v dnešní době nastala, kdybych večer zašel na vesnici do hospody a zeptal se chlapů u stolu, co si myslí o konfliktu na Ukrajině a postoji západu a Ruska. Nedělal bych si ambice zde agitovat ani přesvědčovat a pouze bych poslouchal. Tuším, jaké názory bych zaslechl –daly by se zformulovat do zkratky, že s demokracií to zase tak velká výhra po roce 89 nebyla a v Rusku už vůbec ne, a tak není divu, že se Rusové semkli kolem svého vůdce, který jim navrací ztracené sebevědomí a vizi Nového Ruska, kde bude pořádek a vláda pevné ruky, s velkými podniky pod kontrolou státu.
Rusům imponuje silná armáda a jsou ochotni si utáhnout opasky – ostatně naučili se to již ze ery Sovětského svazu. Na případnou ekonomickou krizi vyplývající ze sankcí jsou velmi dobře „geneticky“ vybaveni, ne jako ti „rozmazlení, nafoukaní zazobanci v Evropě a Americe“.
„A kde byste tedy raději chtěli žít – kdyby ta možnost byla?“ – neodpustil bych si asi po čase v nastálé pauze nějak se přece jen zapojit do diskuze, když přede mne dosedlo třetí pivo. A nabízím výběr – „v dnešním Rusku, Německu, Švýcarsku, Velké Britanii, Švédsku“? „Tady mám prd a tam bych měl taky“, – odpověď by rezonovala sálem za souhlasného mručení.
„Jágr hrál v Rusku hokej a taky to přežil“. ..“To bylo ale za jiný prachy, vole…“ Debata by šla zase někam do rohu. „V Rusku jsou teď zdaleka největší rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi za posledních 100 let, větší než v Evropě a Americe, a podobné jako třeba v Číně – to přece komunisti nikdy neměli v programu!“ zkusil bych do toho jít s politikou. „A u nás nééé – có? – u nás rozdíly jako nejsou?“
V odpovědi bych se musel pustit na tenký led logiky, že svoboda a rovnost se navzájem vylučují, a že tedy rovnost lze leda direktivně nařídit /a zařídit/v totalitním systemu, ale ne ve svobodné zemi.
Tak tudy cesta taky nepovede. V nastálé pauze by někdo mohl namítnout, že to je fakt, že obyčejní Rusové za nic nemůžou, taky se jim nedaří dobře a rozhodně hůř než nám.. a jsou nám proto tak nějak bližší. „Von Pepa je takový náš malý Slovan“, utrousil by zpoza pultu štamgast a mlasknul by tam čtvrtýho. A jsme u toho – to máme slovanství natolik zažrané pod kůží, že nám je bratr Rus stále bližší než Američan s „drápy držící v hrsti dolary z Wall Streetu?“ , jak nám ho na hard disk v našem mozku 50 let vypalovala komunistická propaganda ? No ano, je – přiznejme si to, ono to bude míň bolet, až k nám zase Rusáci – naši slovanští kamarádi přijdou.
Po třetím pivu přijímám nabídku první rundy panáků a začnu přemýšlet o tom, že v Anglii zavíraly donedávna v pracovní den hospody ve 22:30 hod a ve Francii bych nyní zřejmě cucal druhou dvoudecku červeného. S přibývajícím alkoholem se debata u stolu přiostřuje a unisono zní, že u nás je bordel, všude se krade, hrabou jen ti nahoře a člověk už nemá ani na to pívo.
„Ať je jak chce, Rusové si to líbit nenechaj´, to je jasný“ říká ten, který už dlouho jenom tiše vrtí hlavou na znamení odporu, nyní se tedy dozvím proč. „Máma byla na Krymu za totáče a přijela nadšená, jídlo nemohla sníst, ještě ho přivezla ve dvou taškách a z hotelu je vozili na pláž autem“. „Gazikem, vole si řikal“. „To je jedno,néé? Ona na to vzpomíná dodnes. Loni byla v Itálii, z letiště musela taxikem a v all inclusive byly jen tři drinky denně“. Debata je zase v rohu.
S pokročilým večerem si vzpomenu na zážitek z Moskvy, kde jsem se skupinou studentů mediciny pracoval v roce 1979 na stavbě sportovišť před olympiádou v roce 1980. Mladí komsomolci nás pozvali večer na mejdan do bytu na sídliště, kde naše ženské a ty jejich měly uvařit národní specialitu. Jen alkohol jsme nesměli donést – komsomolci přeci nepijí. Národní speciality dopadly výborně, pouze naši mladí kolegové z Ruska byli stále veselejší, zpívali Kaťušu a chtěli tancovat. V sídlištním bytě na WC ve splachovací nádrži měli totiž tajně schovaných několik lahví vodky, my jsme to samozřejmě nesměli vědět.
A soukromě na WC upíjeli. Ta vrozená či naučená neupřímnost v chování 20 letých mi utkvívá v paměti dodnes. S tímhle národem je něco špatně, řekl jsem si tenkrát prvně. Medičce Jarce se potom sice líbilo, že si k ní předseda jejich místní organizace ten večer dovolil víc, než v uplynulých 14 dnech, ale to, že ji nakonec v metru pozvracel, po tom co se houpal na tyčích pro cestující, to mu nezapomene. Na závěrečném společném setkání jí ale předal medaili /asi za statečnost / a ona ji potom nosila ještě celý semestr, co jsme se vrátili, i když nemusela.
Často se v tomto kontextu mluví o „široké ruské duši“ a znalci citují Dostojevského, snažíce se poukázat na to, z jakých hlubin vyvěrá jiná mentalita a s ní spojená kultura života. Osobně jsem přesvědčen, že o kultuře života v současném Rusku se nedá ani hovořit. Bylo několik vln v minulosti, které splňovaly známky genocidy na inteligenci, umělcích a menšinách, především Židech ale též Tatarech a jiných národnostních menšinách..
Pokud se těmito vyvražďovacími či minimálně vysídlovacími praktikami něčeho podařilo dosáhnout, tak pouze toho, že tzv.ruská duše v Rusku paradoxně opravdu zůstala, dalo by se říct, že zbyla. Národ, který z 80-90% podporuje /v éře necenzurovaného světového internetu, tzn. s možností být dobře informován / – tedy který stojí za vysokým exponentem tajných služeb z dob totality, tento národ bude mít ještě dlouhou cestu před sebou a je otázkou, zda ho nějaké štěstí kdy potká…
Pro nás je smutné, že se na to musíme dívat a v tichosti /podobně, jako ti Židé/ doufat, že vlna vzedmutého nacionalizmu, živená řekou z Ruska ale též potůčky v jiných zemích Evropy, neohrozí 70 let trvající evropský mír. Slabší účastník sporu, kterým vždy budeme, opravdu nemůže dráždit chřestýše bosou nohou. Ale ani nemusí a nemá za potřebí předvádět novodobé formy vlezdoprdelství. To už zde zase máme atmosféru, kdy nějaký mladý autor má v šuplíku kupu materiálu na román „Zbabělci – 3.generace?“ – po vzoru Josefa Škvoreckého? A nebo rezignujeme na teorii sporu, odmítneme Aristotelovu logiku a přikloníme se k budhizmu? Možná, že taky řešení.
Jan Marušiak
