Náš každodenní život ovlivnila křesťanská etika, ať si to přejeme nebo ne. Desatero se tak dlouho opakovalo, až se jednotlivá přikázání stala základními kameny sociálního života společnosti. Zatím co Nezabiješ (5), Nesesmilníš (6) a Nepokradeš (7) připadá lidem celkem jako jasný pokyn, s osmým přikázáním si mnozí nevědí rady. Pomluva, křivé svědectví, nařčení, se staly natolik běžnou součástí našeho života, že to vypadá skoro jako neškodná kratochvíle nebo literární licence. Možná, že to s 6. a 7. přikázáním už je taky tak, nevím.
Každopádně u takového „Nepokradeš“ si každý ujasní, co tím autor přikázání mínil, nejpozději v momentě, kdy hledá na ulici své ukradené auto. U populárního „Nesesmilníš“ už to vypadá, jako by se Mojžíš spletl, když smilnit je tak příjemné a s antikoncepcí téměř bez rizika. Když si samozřejmě odmyslíme HIV infekci a pokud někdo zrovna nežádá manželky naší (9. přikázání). Ale proč by mělo být společnosti nebezpečné křivé svědectví? Každý přece ví, že řeči se vedou a voda teče.
Teorie klevetění přišla s převratnou myšlenkou, že to nebyla práce, která polidštila opici, jak tvrdili marxisté, ale právě klevetění- neustálé přemílání toho, kdo co komu udělal, kdo s kým co má nebo co kdo komu provedl. Dokud se primáti domlouvají pouze jednoduchými zvukovými signály, je obsah jejich sdělení prostý. Dokáží se informovat o své náladě a o nebezpečí. To stačí pro život v malých skupinách.
Teprve vynález slova, specifického zvukového signálu s nekonečným množstvím kombinací, kterému můžeme přiřadit ohromující množství významů (vznik tzv.kognitivní revoluce) znamenalo začátek lidské kultury. To není nic bezvýznamného, o čem rozhodují na ministerstvu kultury, ale fenomén, který během asi 40-60 tisíc let proměnil celou naši planetu, ať už si o užitečnosti této proměny myslíme cokoli. To převratné na vynálezu slova je možnost sdružovat se do mnohem větších skupin.
Člověk už nemusí znát osobně každého jedince, aby mohl s důvěrou sdílet společný prostor se stovkami lidí, aniž by musel být neustále v bojové pohotovosti. Stačí, aby poslouchal obsah klevetění, signálů, které jdou od ucha k uchu a ve kterých se říká, kdo je bezpečný a kdo nebezpečný, jaké chování zaručuje bezpečnost v tom kterém kraji. Jen tak bylo možné kooperovat na společném díle s mnoha jedinci, které ani osobně nemůžeme znát.
Člověk jako jediný savec dokáže žít v tak obrovských skupinách, jaké představují třeba města New York nebo Singapur. A v globalizovaném světě dokonce ve skupinách, které se táhnou přes celou planetu, díky takovým specifickým produktům slova, jakým jsou peníze. Jedinou podmínkou toho, aby nám tato jedinečná lidská schopnost tvořit svět slovy, sloužila k dobrému, tedy bezpečnému světu (v angličtině „slovo“ a „svět“ zní skoro stejně), spočívá právě v tomto osmém přikázání: „Nevydáš falešného svědectví proti bližnímu svému.“
Křivé svědectví, tedy úmyslné překrucování skutečnosti, o kterémkoli bližním, ničí tento náš svět. Možná překvapivě neméně nebezpečně, jako průmyslové jedy, exhalace či radioaktivita z havárie atomové elektrárny. Pokud totiž náš svět existuje díky spolehlivosti slova. Pokud pan Soudný Zuzanu Kocumovou nebo kohokoli jiného záměrně a cíleně pomlouvá, aby účelově vyvolal ve čtenářích dojem, že jsou to špatní lidé, zhoršuje bezpečnost našeho světa stejně jako každý, kdo záměrně překrucuje informaci, šíří poplašné zprávy, nepravdivě informuje ostatní o tom, jaké udělal zkušenosti.
Je-li přesvědčený, že dělá dobrou práci a své informace si neověřuje, není situace o nic lepší, je to navíc špatný novinář. Podobně nebezpečná je každá pomluva, v tomto případě to ale vypadá na vytrvalou a cílenou kampaň s cílem zničit, znejistit, poškodit. Přiblížit konec našeho světa. Tomu snad křesťané říkali Soudný den, ne? Možná to je nakonec pana Soudného historický úkol.
