Právo na informace je dnes často diskutované politikum. Mnoho z veřejných činitelů se jím zaklíná, ale praxe často vypadá jinak.
Proč jde o jedno ze základních občanských práv, jak vypadá poskytování informací v České republice, o tom ví lépe než kdo jiný liberecký právník Ota Klekner, který je aktivní v občanském sdružení Informace pro všechny.
Řekněte nám něco o Vašem spolku, kdy vznikl, kdo stál u jeho zrodu a hlavně proč?
Spolek Informace pro všechny vznikl v roce 2011 jako občanské sdružení. Cílem spolku je usnadňovat pomocí webové aplikace podávání žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Za tímto účelem naši programátoři upravili zahraniční webovou aplikaci WhatDoTheyKnow pro české prostředí. S nápadem usnadnit veřejnosti přístup k informacím přišel pan Richard Hunt, který se o něj, po česku u piva, podělil s Martinem Charvátem.
Do projektu se následně zapojil designer David Nevařil, který oslovil mě, zda bych byl ochoten pomoci po právní stránce. Velký podíl na realizaci celého projektu má i Hana Huntová, Jana Kneschke a Josef Pospíšil. Všichni členové týmu pracovali bez nároku na odměnu.
Moc se to nevidí, aby se mladý právník angažoval v občanském sdružení, většina z nich hlavně „honí peníze“. Co k tomu vedlo Vás?
Vedle mé původní práce to bylo zajímavé zpestření. Šlo o právní oblast, které se mnoho právníků nevěnovalo, a to mě motivovalo.
Na Vašem webu mne zaujala teze, že stát by měl být „soused a dobrý přítel“ občana. Jak to myslíte?
Při spuštění projektu jsme očekávali negativní reakci ze strany veřejných institucí zvláště u reakcí na žádosti dotýkající se kontroverzních témat. Předpokládali jsme, že instituce budou chtít vědět, co jsme zač, i proto jsme na web umístili tuto tezi. První odpovědi na kontroverzní žádosti nás však mile překvapily, např. žádost o informace zaslaná Budějovickému Budvaru, n.p. (blíže viz. druhý blogpost). Z toho, jak byly vyřizovány první žádosti o informace, jsme totiž zjistili, že velká většina úředníků jsou profesionálové v pravém slova smyslu a i oni sami mají často zájem na tom, aby veřejnost věděla, jak a na čem pracují.
Někteří byli dokonce rádi, že se uživatelé na konkrétní informaci ptají, a ochotně poskytli informaci, u které by např. někteří politici byli rádi, kdyby zůstala veřejnosti skryta, a to se slovy „je naší povinností takovou informaci na žádost zveřejnit“. Na základě naší zkušenosti v úzce vymezené oblasti poskytování informací rád prohlašuji, že veřejné instituce ve velké většině případů jsou „sousedem a dobrým přítelem“.
Jak vnímáte situace ohledně poskytování informací v České republice? Jak si náš stát stojí v porovnání s ostatními?
Jak bylo uvedeno výše, přístup českých veřejných institucí, až na výjimky, je dobrý. Nicméně setkáváme se i s reakcemi, ze kterých plyne, že poskytování informací je stále vnímáno jako nutné zlo a ne jako samozřejmost. Někteří úřednici dle mého názoru stále nevnímají svoji práci jako službu veřejnosti a budou donekonečna vymýšlet, jak poskytnutí informací odmítnout. Nicméně je třeba říci, že přes 82% žádostí sami uživatelé naší aplikace označili za úspěšně zodpovězené. 10% žádostí pak nebylo zodpovězeno s tím, že instituce takovou informaci nemá.
Známý zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím nestačí?
Zákon dle našeho názoru vyžaduje modernizaci. Především by měly být odstraněny formální překážky podání žádosti. Např. v zahraničí není obvyklé, aby po žadateli byly vyžadovány všechny osobní a další údaje, které vyžaduje český zákon.
Kdo nejčastěji Vaši webovou aplikaci užívá?
Naše aplikace nezjišťuje, kdo žádosti pokládá. Oslovují nás ale jak investigativní novináři, samotní úředníci, tak běžní lidé. Tito uživatelé nám sdělují, jak jsou s naší aplikací spokojení. Z toho dovozujeme, že aplikaci používá celé spektrum uživatelů.
Jste úspěšní?
Mám za to, že přes 3.600 vznesených dotazů od různorodých uživatelů od roku 2012 je úspěch. Pro srovnání ve Velké Británii, kde žije cca 64 mil. obyvatel, obdobná aplikace zaznamenala 1.000 vznesených dotazů až po třech letech. Tento úspěch je navíc podpořen tím, že z důvodu minimálních prostředků na publicitu se informace o existenci aplikace šířila bez mediální podpory.
Vedle usnadnění podávání žádostí o informací, kterou poskytujete uživatelům, chystáte ještě něco dalšího? Mám na mysli třeba nějaký „legislativní lobbing“, který například předvádí nevládní organizace sdružené v Rekonstrukci státu.
Momentálně usilujeme o získání finančních prostředků v takovém objemu, který by umožnil poskytování profesionální právnické pomoci přímo prostřednictvím aplikace v případě odmítnutí žádosti. Úzce spolupracujeme i se spolkem Otevřete, se kterým máme v úmyslu vyvolat jednání o modernizaci zákona.
Kde podle Vás leží hlavní příčiny neochoty poskytování informací občanům?
Někteří úředníci veřejné správy tuto službu občanům zřejmě považují za přidělávání práce. Někdy navíc neexistuje zájem politiků, či hůře, samotných úředníků na tom, aby informace na veřejnost přišla. Jejich motivace bývají různé. K odmítnutí žádosti pak obvykle slouží argumentace obchodním tajemstvím nebo ještě častěji ochranou osobních údajů.
A co v Liberci, na městě, na kraji, soudech? Setkáváte se s nějakými problémy i zde?
Dle zodpovězených dotazů, které jsou v aplikaci zveřejňovány, lze říci, že uživatelé označili u: Libereckého kraje 3 ze 4 dotazů jako úspěšně zodpovězené, u 1 dotazu došlo k velkému zpoždění, Okresního soudu Liberec 7 z 10 dotazů jako úspěšně zodpovězené a u 2 se čeká na odpověď, Magistrátu města Liberce 3 z 6 označeny za úspěšně vyřízené, 1 dotaz nebyl zodpovězen a u 2 došlo k velkému zpoždění.
JUDr. Ota Klekner, narozen 1983 v Jablonci nad Nisou. Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V současné době pracuje v advokátní kanceláři Vavruška a Hanke v Liberci. Je aktivní v občanském sdružení Informace pro všechny – www.infoprovsechny.cz .
