S libereckým fotografem se syrskými kořeny jsme si povídali nejen o komunální politice v Libereckém kraji, ale především o situaci v jeho rodné zemi. Rozlohou a počtem byvatel Sýrie dvakrát předčí Českou republiku. Od března 2011 v ní probíhá povstání proti diktatuře prezidenta Asada. V rámci rozhovoru došlo také na hodnocení zahraniční politiky české vlády.

Vy jste organizovaný v liberecké ČSSD…

Jsem členem ČSSD, býval jsem ve vedení OVV a KVV (Okresní výkonný výbor, Krajský výkonný výbor – pozn.red.), ale už nejsem.

Přijde mi, že ČSSD v Libereckém kraji dostatečně nehájí zájmy obyčejných lidí, myslím, že podobný názor není ojedinělý, ostatně hubené krajské volební výsledky jakoby tomu odpovídaly.

Nedomnívám se například, že by místní ČSSD byla napojena, jak se často můžete dočíst, na místní klientelistický systém. Já to beru z jiné stránky. ČSSD je nejstarší politickou stranou v ČR. Po roce 1989, kdy se strana obnovovala, místní poměry připomínaly Divoký západ. V Libereckém kraji se do ČSSD často dostaly osoby, které ani neměly sociální cit. To ostatní je už jen výsledkem tohoto stavu. Strana v našem kraji je plná pomlouvačných kariéristů, kteří udělali z místní ČSSD politickou karikaturu. A já jsem jedním z těch lidí, kteří se cítí být tímto poškozeni. Zastával jsem často jiný názor a nebál jsem se ho říct. Na posledním sjezdu v roce 2011, kde byl zvolen Sobotka za předsedu strany, delegáti z Libereckého kraje kromě mne volili Haška a brali to tak, že nejsem týmový hráč a přestali se se mnou bavit.

Proč jste volil Sobotku a ne Haška?

Sobotka mi však přišel jako lidštější kandidát a při volbě jsem dal na vlastní názor.

Vy jste byl politicky organizovaný již před svým příchodem do Československa.

Jako student střední školy v Sýrii jsem se angažoval ve Svazu demokratické mládeže. Za členství v této organizaci nebo jiné nevládní organizaci či strany hrozilo vyhození ze školy nebo dokonce i uveznění.

Ačkoliv současné dění v Sýrii představuje v globálním měřítku zřejmě nejvýznamnější emancipační proces, zdá se, že pro česká mainstreamová médiia je, s trochou nadsázky řečeno, prioritou informovat spíše o narození kdejakého aristokratického potomka. Jaká je momentálně situace ve vaší rodné zemi?

Situace v Sýrii není srovnatelná s žádnou jinou zemí zasaženou Arabským jarem. V prvních dnech jsem například fandil povstání v Libyi. Když se ale do povstaní začalo míchat NATO a rychle se sešlá Rada bezpečnosti OSN, která vyprodukovala rezoluci – myslím, že číslo 1973, požadující po mezinárodním společenství, aby povolil zřízení bezletové zóny. Všichni víme jak to dopadlo a pořád tam nad tím visí mnoho nezodpovězených otázek.

Sýrie je původem republika, otec dnešního prezidenta Háfiz Al Asad se dostal k moci vojenským převratem. Jeho soudruzi ve straně Al BAAS byli však civilisté. Za jeho vlády v Sýrii vzniklo 13 různých bezpečnostních a tajných služeb, v nichž působí jeho rodinní příslušníci. Původně počítal také s podporou ozbrojených lidí z venkovských oblastí, jejich podporou si však dlouhodobě nebyl režim jistý, zbraně jim odebral a tak mezi populací dnes vlastnictví zbraní není běžné.

Současný režim je velmi autokratický. Například pro povolení stánkového prodeje zeleniny nepotřebujete povolení od města, ale např. od vojenské kontrarozvědky. Jednotlivé složky vládního aparátu mají rozdělená pole ekonomického zájmu a člověk, který chce v určité oblasti pracovat musí s nimi podepsat spolupráci a odvádět výpalné z příjmu.

Po smrti Asada měl podle ústavy nastoupit jeho první náměstek. To se však nestalo. A ačkoliv podle ústavy musí mít prezident alespoň 40 let věku, nastoupil na jeho místo jeho 35 letý syn, kvůli kterému byla narychlo změněna pravidla. Volby v Sýrii mimochodem také neprobíhají tajně. Do vedení státu se poté dostali další rodinní příslušníci.

Která událost podle vás iniciovala protivládní povstání v Sýrii?

Po lidové revoluci v Tunisku ve měste Daraa na jihu Sýrie na základní škole tři děti napsaly na tabuli, že tuniský prezident utekl a ptaly se, kdy to bude u nás. Byly odvezeny politickou policií. Rodiče se domnívali, že věc bude vyřeší pár facek. Když se do druhého dne stále nic nedělo, šli se rodiče ptát, kde jsou jejich děti. Dostalo se jim odpovědi, že pokud chtějí děti, mají poslat své ženy a děti jim udělají. Rodiče nad tímto bezprávím propadli zoufalství, postupně se dav před služebnou rozrostl. Policie zahájila palbu do lidí, přičemž jich několik zabila. Stále více lidí však ze solidarity, ale také pro za léta nahromaděný vztek, vyšlo do ulic.

Byla proto povolána armáda. Vojáci dostali informace, že mají zasahovat proti teroristické skupině.
Na místě však slušnější z vojáku odmítli na neozbrojené lidí střílet a naopak se přidali k protestu a dav chránili. Těchto dezertérů bylo v prvních dnech svými veliteli také spoustu popraveno, kdo měl možnost také utekl. V sebeobraně se demonstranti stále více začínali ozbrojovat. Režim na povstání reagoval zvýšenou represí obyvatel. Můj bratr byl na tři měsíce zatčen vojenskou rozvědkou, byl mučen apřišel  o dva zuby. Zavražděné děti házeli za trest zpět rodičům.

Můj bratr se přidal k Syrské osvobozenecké armádě a byl jsem s ním v kontaktu přes Skype a satelitní telefon. Režim však minulý týden odpojil obyvatele od internetu a tak s bratrem nemám momentálně žádný kontakt. Vím, že byl zraněný, dnes však již může chodit a pomáhá v polní nemocnici.

V současné době se udává počet obětí Syrské revoluce na 40 000 lidí.

Víc. Kolem 50 000 lidí zahynulo. Moji dva synovci letos v listopadu také přišli o život. Osmnáctiletí kluci.

„Mrzí mne, že se Evropa už před rokem rychle klonila k tomu, že Asad musí odejít“. (Velvyslankyně ČR v Sýrii 28. srpna 2012)

Jak tedy hodnotíte postoje české politické reprezentace ve vztahu k Sýrii či jejich spojencům z Ruska a Íránu?

Rusko od začátku je spojencem prezidenta, dodávají mu zbraně a vycvičený vojenský personál. Česká republika totálně pasivně reaguje na události v Sýrii. Evropské země vyhostily syrské diplomaty a zároveň svoje stáhly. Když jsem poslouchal českou velvyslankyni (Eva Filipi, pozn. PV) na ČT24, kterou zpovídal Bohumil Klepetko, tak se mi zdálo, že nechápe, že si z ní moderátor dělá s odpuštěním prdel. Na jedné straně se jí ptal na situaci v Sýrii, přičemž odpověděla, že je tam pohoda a klid. On se jí ptal, zda se tam nestřílí. Ona říkala: „Ne ne, to jsou lži Al-Džazíry!“ a pak dodala, že sledovala tuto televizní stanici, která informovala o požáru v Al-Zabadani u Damašku. Jela se tam prý podívat a byl tam klid. Toto město je přitom jedno z prvních měst, které padlo do rukou revolucionářů. Ptal se jí zda neměla strach. Odpověděla že ne, že dostala pancéřované auto BMW X5, neprůstřelnou vestu a helmu. Když jsem jí poslouchal, tak se mi zdálo, že se mnou nemluví česká velvyslankyně v Sýrii, ale syrská vyslankyně v Česku.

Jako Syřané jsme protestovali před Úřadem vlády a žádali je o ukončení diplomatických vztahů s tímto režimem. Bohužel nikdo k nám však nepřišel a nikdo s námi nemluvil, jenom tam s námi postávali policajti.

Jak podle vašeho názoru měla vypadat mezinárodní reakce na agresivitu režimu a pomoc syrskému lidu?

Lidé jsou zde na straně povstalců. Na internetu se však často objevují komentáře, které mne mrzí. Například Milan Krajča z KSM („Komunistický svaz mládeže“ -mládežnická organizace KSČM – pozn. red.), kterému syrské velvyslanectví v Čechách zaplatilo cestu a týdenní pobyt v Sýrii, při besedě na půdě KSČM mluvil o povstalcích jako o islámských teroristech.

Co to je pomoc? My jsme nechtěli intervenci NATO. Víme jaké zbraně používá – obohacený uran, omylné chytré zbraně, které zabíjejí civilisty a ničí infrastrukturu, kterou obnovují firmy z intervenčních zemí. My jsme jenom žádali bezletovou zónu. Konflikt by nemusel trvat již bezmála dva roky a země by mohla být méně poničená. Syrská armáda se sama bojí vyjít do ulic. Syrské letectvo údajně vybombardovalo kolem tří a půl milionu domů a tak jsme žádali alespoň protiletadlové rakety. Nikdo nám samozřejmě nic nedal. Naši si je museli obstarat sami. Momentálně vrcholí boj o mezinárodní letiště v Damašku, který je již téměř v našich rukách, včera dezertoval i tiskový mluvčí Ministerstva zahraničích věcí, konečné vítezství povstalců je jen otázkou času.

Je podle vás možné, že po vítězství povstání dojde nakonec k opětovnému vytvoření protilidového režimu? Zdá se, že podobně jako v jiných zemích zasažených revolucemi tzv. Arabského jara, běžné obyvatelstvo, které iniciovalo prvotní odpor proti režimu, není schopné si tuto moc pro neexistující organizační struktury udržet a vliv získává v revoluci marginální zájmová skupina. Která by to podle vašeho názoru mohla být?

Syřané nejsou příliš nábožensky zaměření. Je však možné že situaci může s podporou Západních zemí zneužít třeba nepříliš silné Muslimské bratrstvo, či zástupci etnických skupin. Rusko má také svou námořní základnu u Středozemního moře ve městě Tartus. Tato flotila tam hraje takovou špinavou úlohu. Po pádu Damašku se však dá čekat pád celého režimu v Sýrii. Nejsem optimista a jsem radikální vůči náboženským stranám. Proti věřícím nic nemám, ale vadí mi politický islám stejně tak jako politické křesťanství, protože veškeré jejich ideje, jak sami říkají, pocházejí od boha a to podle mne není nic konkrétního a vykládají vše jen podle sami sebe. Když například v Egyptě vyhrála strana Muslimského bratrstva, hodně lidí bylo proti tomu.

Já proti tomu nic nemám pokud se tak stane dle předem daných a akceptovaných demokratických pravidel a tato pravidla nebudou porušována. Žádná funkce nemá být na doživotí. Jejich práce by měla být hodnocena ve volbách, kde je lidé buď zvolí znova nebo pošlou na smetiště dějin. V Egyptě například současný prezident už vytahuje drápy a snaží se překračovat rámec svých kompetencí. Lidé proti tomu protestují a napadají sídla Muslimského bratrstva. Pro nás Syřany je to poučení.

Američané jsou zkušení ve zneužívání moci a vyhovuje jim nepořádek a stav bez demokracie v zemi. Syrských papoušků a proamerických kolaborantů je také dost. Podívejte se do Iráku. Hodně lidí hodnotí „lépe“ vládu Saddáma než Američanů. Jeho vláda byla civilní, ne náboženská, strana BAAS si hrála na demokracii a on pro obyvatelstvo byl nepřítel. Za něj však alespoň měli peníze, dnes nemají ani peníze, ani demokracii a ani bezpečnost. Přičemž každý kritik současného režimu bývá nálepkován jako Saddámův nostalgik, i kdyby se jednalo o jeho politického vězně.

Závěrem bych se znovu zeptal jakým způsobem by lidé v České republice mohli lidem v Sýrii nejlépe pomoci?

Začátkem listopadu můj kolega z fotoklubu MUDr. Ivan Brabec uspořádal prodejní výstavu fotografií autorů z Liberecka a Jablonecka a výtěžek půjde na účet Lékařům bez hranic, kteří působí v Sýrii. Pokud by někdo měl zájem přispět této organizaci, tak ať při zaslání peněz uvede poznámku „Sýrie“. Přispělo i Ministerstvo zahraničních věcí ČR zdravotním materiálem, bohužel ale tuto pomoc předalo syrskému Červenému kříži, který je vládní a k lidem se tato pomoc nedostala.

Odkaz pro dárce zde: http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/dary/pravidelne_darcovstvi.php

                                                                                              Pro nasliberec.cz se ptal Petr Vokatý