Mám tu možnost sedět ve školské radě v naší čtvrti ve Vesci už nějaký rok a je to dobrá zkušenost, kterou bych přál každému, kdo je v nějaké volené funkci. Člověk tam dostane bezprostřední zpětnou vazbu o tom, jak rozhodnutí vlády, parlamentu, kraje nebo města dopadají na konkrétní lidi, což je k nezaplacení.

První věc: Na škole se řeší směšně malé částky, tedy z pohledu „shora“, ze zastupitelstva nebo z parlamentu. Doslova každá koruna. Že se hospodaří, to je dobře, ale jde to až do extrému. Že se třeba koupí repasované počítače místo nových, to bych možná ještě pochopil. Ale že si třeba škola nemůže dovolit pořádnou pánev, aby ve školní jídelně mohli vařit zdravější jídla, to mne dostalo. Hlavně kvůli kontrastu s tou lehkostí, s jakou liberecké zastupitelstvo rozhoduje často o milionových dotacích, tu pro Anifilm, tu Sportfilm, tu pro největší sportovní kluby, nebo když se jen tak, z ničeho nic, koupí dron za 400 tisíc.

Tahle lehkost, s jakou utrácíme miliony, když nám chybí základní věci, je důvod, proč ve výpisech hlasování o dotacích je v mém případě mnohokrát proti/zdržel se/nehlasoval, nejspíš mnohem častěji než u kohokoliv jiného. Jsou to prostě jedny peníze, a když je pošleme někam, chybějí jinde.

Druhá věc: Nejistota. Nejistota v tom, co se zase „nahoře“ upeče. Nejdřív se zavede druhý cizí jazyk, pak se tahle povinnost zase ruší, všechno pokynem shora, přitom tyhle změny mají přímý dopad na úvazky. Nebo jednou ohlášené změny rámcových vzdělávacích programů, následně zase odložené.

Do toho se teď přidává nejistota ohledně asistentů pedagoga nebo půlení tříd, což má rovněž přímý dopad na úvazky.

Situace se v některých případech mění velmi dynamicky a doslova ze dne na den. Příklad? S koncem minulého školního roku třeba končily dotace na úvazky pro asistenty pedagoga pro ukrajinské děti. O jejich prodloužení rozhodlo Ministerstvo školství až 5. září, druhý den nového školního roku! Pátý den potom, co všem skončily pracovní smlouvy a často už měli jinou práci.

Jen díky enormnímu osobnímu zápalu paní ředitelky se jedna zkušená asistentka, srdcařka jako hrom, na školu zase vrátila, její práce je pro školu nenahraditelná.

Návrh státního rozpočtu teď hrozí stejným experimentem na asistentech pedagoga, tentokrát ale ve větším měřítku.

Ptal jsem se už na radnici, jestli bychom nemohli asistenty platit dál z městského rozpočtu, protože jejich práce je velmi důležitá. Jenže prý ne, protože nejde, abychom jako město převzali nějakou povinnost od státu, aniž by na to stát dal městu nějaké peníze navíc.

Principiální postoj samozřejmě chápu, jen nevím, jestli je na místě zrovna tady. Bereme si tak jako rukojmí lidi, kteří dělají práci s nadšením a nasazením a kterým bychom měli být vděčni, jako všem ostatním, kteří se snaží dobře dělat svoji práci. Nemluvě o dětech, kterých by se odchod asistentů dotkl především.

Všechno je to důsledek toho, že naše školství je strašně podfinancované dlouhodobě a ten skrytý dluh se neustále zvětšuje. Mohou za to periodické snahy šetřit ve státním rozpočtu, který trpí hlavně tím, že máme dlouhodobě příliš nízké daně pro nadprůměrně vydělávající a více majetnou část občanů.

Takže jsem rád, že se učitelé ke stávce odhodlali. Je to na místě, ne že ne. Sami od sebe politici tyhle věci nezmění.

Jaromír Baxa, městský zastupitel za Zelené/Liberec otevřený lidem