Mezinárodní den žen se slaví od roku 1911. I přes to pořád v České republice i zbytku Evropy panuje nerovnost mezi muži a ženami, která se odráží například v rozdílných platech.
Ženy jsou v České republice placeny výrazně hůře než jejich mužští kolegové na stejných pozicích. Vyplývá to i z mezinárodní studie, na které se podílel Sociologický ústav Akademie věd ČR a jejíž výsledky koncem loňského roku přijala za své i česká vláda. Oproti letům před covidovu pandemií se navíc tento rozdíl ještě prohloubil, ženy tak vydělávají v průměru o pětinu až čtvrtinu méně.
Platy mužů a žen v České republice se liší nejen při porovnání průměrného ročního výdělku, kde muži berou o 24 procent více než ženy, ale také při porovnání výdělku na stejné pozici. Tam jsou platy mužů vyšší o 12 procent.
Česká republika je dlouhodobě také zemí, kde jsou rozdíly v odměňování za stejnou práci nejhorší. Za posledních 20 let se situace téměř nezměnila, v roce 2000 byl rozdíl v platech 22 procent, dnes je to 17 procent. Česko patří v tomto směru mezi nejhorší země v rámci OECD. Horší je situace už jen v Japonsku, Estonsku a Koreji. Nejlépe je na tom ze sledovaných zemí Lucembursko, kde je rozdíl jedno procento. Do pětiprocentního rozdílu se vešly ještě Řecko, Nový Zéland, Belgie a Itálie. Průměr zemí OECD činí 14 procent.
Přehlížení ženské otázky se ale netýká jen mzdové diskriminace. Zajímavou ukázku o tom, jak se i v Liberci přemýšlí o roli žen ve společnosti, přineslo i současné vedení liberecké radnice. Pod jeho patronátem byla vydána brožura o libereckých osobnostech, zaměřená na děti a mládež.
Z libereckých žen je zde zmíněna de facto jen Kateřina z Redernu. Jak k tomu poznamenala Tereza Šímová z Liberce: „Já na ty gendery úplně nejsem, avšak dle tohoto letáčku (vyd. 2022) cíleného mládežníkům, jedinou významnou ženou v Liberci byla Kateřina z Redernu, která teda uměla vládnout, současně však byla krutá. Pak tam má malý obrázek budoucí skladatelka Marie Prokschová (a říká tam: „díky tatínkovi budu slavná pianistka“). Dále je jmenováno (a mnozí mají celou stránku) 19 mužů liberecké historie…“
Mezinárodní den žen byl ustanoven v roce 1910, slaví se od roku 1911. Na první mezinárodní ženské konferenci Druhé internacionály v Kodani přišla ženská aktivistka Clara Zetkinová s návrhem, aby se Den pracujících žen (jak zněl první název Mezinárodního dne žen) stal mezinárodní akcí. V roce 1911, na osmého března, se na demonstracích v Rakousku, Dánsku, Německu a Švédsku shromáždil přes milion žen pod heslem „Hlas pro ženy sjednotí naši sílu v boji za socialismus.“
Síla ženského hnutí se projevila i v Rusku v revolučním roce 1917. Právě 8. března přišly petrohradské ženy s masivním protestem spojeným s nedostatkem chleba a potravin. Car nařídil brutální a krvavé potlačení nepokojů. Velká část vojáků ale proti protestujícím ženám, ke kterým se přidávaly i další masy obyvatel, odmítla zasáhnout a vzbouřila se proti velitelům. Začala tak ruská Únorová revoluce, car abdikoval o týden později.
V německých zemích a zemích bývalého Rakouska–Uherska mělo ženské hnutí za emancipaci vždy poměrně silnou tradici. Československá republika se tak například stala jedním z prvních států (devátým na světě), kde ženy získaly pasivní i aktivní volební právo (ústava z roku 1920). Vedle sociálních demokratek a komunistek se k mezinárodnímu dni žen hlásily i ostatní bojovnice za ženská práva, jako například Alice Masaryková či socialistka Milada Horáková.
V Liberci byl v té době hlavním propagátorem ženské emancipace časopis Vorwärts (Vpřed, založen 1911), soustředěný kolem zdejšího sociálního demokrata, Karla Kreibicha. Setkání socialisticky orientovaných dělníků a inteligence se nejčastěji odehrávala v prostorách dnešního Kolosea v Pavlovicích, v Lidových sadech nebo v dělnických restauracích, jako byl hostinec U jelena v dnešní ulici Na svahu nebo U polního zámečku naproti dnešní porodnici na Husově třídě.