V týdnu jsme vzpomínali na události z let 1939, ale hlavně na ty mladší z Listopadu 1989, které se staly historickým a později i ideologickým základem současného režimu. S ironií sobě vlastní přinesly i naše malé liberecké dějiny ten samý týden dva příklady, které ukázaly, jak je to s odkazem Listopadu v reálu.
Jednomu by se až chtělo kacířsky děkovat pandemii. Za to, že nás ušetřila letos povinné nálože patosu a boje s minulým režimem. I za to, že jsme letos, tak jako loni, nemuseli poslouchat mladé pionýrky a svazáky, kteří s moudře pokyvujícími politiky za zády, vyprávěli roztřesenými hlasy hrůzné příběhy z 80. let, kdy místo banánů byly k sehnání jen děsivě tvrdé kubánské pomeranče.
Nechť nedojde k mýlce: to není kritika Listopadových dní před jednatřiceti lety plných naděje a víry, že historie přinese po prohnilém režimu svobodu a demokracii. To je kritika toho divadla, které hříchy a zločiny minulosti obhajuje ty dnešní.
Tento týden nám připomenul hned dvě. První je osud tzv. machnínského zámečku, což je lidový název pro sídlo bývalého textilního továrníka Kleinerta, který si jej vybudoval v dramaticky krásném prostředí nad řekou Nisou.
Dnes jsou z areálu trosky. Bývalou nádheru pozdního romantismu nenávratně poničila neviditelná ruka trhu, kterou vedli dva dobře viditelní bývalí místní prominenti polistopadové politiky. Jeden z ODS, druhý z jejího béčka.
Ještě větším hříchem, než je zničení místa, které jakoby se na konci Liberci vylouplo z nějaké hrdinské fantasy, je zničení účelu, který jej provázel. Téměř po celou dobu minulého režimu a vlastně až do 90. let sloužilo místo nemocným dětem, kde si léčily zrak. Areál léčby vracel do nemocných dětských očí dětí z celé republiky smích a radost, stejně jako do srdcí jejich rodin.
Pak ovšem přišla doba reálného kapitalismu, chamtivosti místních politiků a klientelismu, který prolezl skoro celou místní samosprávu. Výsledek netřeba komentovat. Tady pravda a láska rozhodně nezvítězily.
Politici 17. listopadu řečnili, klaněli se a kladli věnce a ti, kteří už myslí na další kariérní vzestupy, jeli se před kamery předvádět až do Prahy. Například i náš pan hejtman. Jenže pouhý den na to přišla zpráva, že Vrchní soud jej vrací na lavici obžalovaných.
O případu korupce kolem evropských dotací bylo napsáno mnoho a jen ti, kteří ve své nábožní víře vidět nechtěli, tak nevidí. Přitom je to ukázkový případ toho, jak dotace, které mají sloužit všem, privatizuje velká stavební firma a úředníci s politiky jí dělají poslušné pejsky.
„Půtův případ“ není žádná legrace, byť se to on a jeho fanoušci snaží zlehčovat. Skandální rozsudek, který všechny osvobodil, ve své absurditě jen přidal na podezřelosti celého případu. Každopádně teď zase platí, že Liberecký kraj bude mít hejtmana, jehož hlavní starostí bude jeho obhajoba a práce na vlastní PR.
Na tisíc procent také teď teprve začne pořádné prodlužování procesu. Jakkoliv hejtman před veřejností laje a pláče nad tím, jak se soud prodlužuje, moc dobře ví, že je to hlavně kvůli obhajobě i jemu samému. Dost možná se teď bude hodit potencionální poslanecká imunita.
Soudce známý svými osvobozujícími rozsudky šel do důchodu, tak je možná na místě obava, že několik dalších výročí Listopadu mohl pozorovat z pohodlí domova (to při té lepší variantě – tedy zákazu veřejných funkcí) nebo dokonce z televizní místnosti v některém z nápravných zařízení. Skutečný proces tak možná teprve začne. A třeba i zvítězí pravda.
