Zdá se, že někteří ministři nebo hejtmani si ochranu vykládají tak, že čím víc zákazů a příkazů budou vydávat, tím lépe. Jako kdyby s počtem zákazů automaticky stoupala ochrana. Co mám na mysli? Třeba tohle:

❌ Povinnost nosit nasazené roušky všude – i na ulici, kde skoro nikdo není.
❌ Zákaz vyjet třeba do Rakouska, kde je epidemiologická situace srovnatelná s naší a probíhá už uvolňování.
❌ Zavřená parkoviště u nástupních míst do lesů v Libereckém kraji, jako by ti policisté, co to pak hlídají, prostě jen nemohli dávat pozor, aby se netvořily skupiny.

V čem spočívá nebezpečí nadměrného množství zákazů? Lidé je pak nedodržují. Oprávněně v nich nevidí smysl. Berou je jen jako bič. A pak se stává, že je nedodržují ani v situacích, kdy by to smysl mělo. Celé se to ještě zhoršuje, když nařízení nedodržují ani vysocí státní úředníci. Ztrácí se vzájemná důvěra a chuť držet pospolu, pomáhat si. Ztrácí se ohleduplnost, zbývá jen vynucování. Je to škoda – velká škoda pro národ, který začátek krize tak dobře zvládl a kde dodnes přetrvává vysoká míra solidarity ?

Pro politika u moci je nouzový stav svým způsobem požehnání, zvlášť když není líný. Je neustále v médiích, má všechny pravomoci, může ze sebe dělat záchrance. Zdaleka ne každý tohle pokušení ustojí.

Co tedy potřebujeme? Plán na příští měsíce, ve kterém nebude místo na zbytečné šikanování a zůstanou jen ta omezení, jejichž význam dokáže velká většina z nás chápat a respektovat. Nezlehčovat rizika, ale nevyvolávat strach a nezneužívat moc. Svobodná a hrdá společnost se dokáže s krizí vyrovnat nejlépe!

Josef Šedlbauer, městský a krajský zastupitel za Změnu, lídr Pro krajinu