Letošní parlamentní volby mohou být opravdu klíčové. Bez použití předvolebních klišé se skutečně zdá, že by se v nich mohlo účtovat s vývojem české demokracie za poslední čtvrt století. A nebude to zřejmě účtování pěkné a ani pro většinu lidí žijících v české kotlině přínosné.
Česká republika se posouvá na východ. V zemi začínají hrát hlavní roli oligarchové a mezi nejdiskutovanější politická témata se vloudil iracionální nacionalismus, více či méně skrývaný, ale o to hlasitější rasismus a programově živený strach.
Na vině ale není „dědictví komunismu“, jak se snaží všem namluvit mainstreamová média či dnes z části odcházející politická reprezentace. Naopak: zcela zásadním hybatelem tohoto vývoje je nasměrování Československa a České republiky po roce 1989. Dnešní Babiš i Okamura jsou toho jen logickým dějinným vyústěním.
Tato země již v počátcích obnovy parlamentní demokracie téměř před třiceti lety odmítla jít na západ, ač to o to více deklarovala. Cesta západního poválečného úspěchu, tedy cesta míru, sociálně odpovědné (k lidem i přírodě) prosperity, cesta občanské společnosti a solidarity, kde vedle osobní svobody existují i osobní práva (včetně těch zaměstnaneckých), je cesta de facto sociálně demokratická, chcete-li socialistická. Nejdále dovedla společnost zejména ve Skandinávii.
Místo toho byl zvolen směr, který na západě zkrachoval a byl odmítnut. Tedy cesta Klausova (ale i Havlova) kapitalismu bez přívlastků, cesta, kde bylo třeba vytvořit místo společnosti bohatých lidí společnost s úzkou vrstvou superbohatých, kteří privatizují veřejný majetek. Ti se údajně postarají o zbytek. Nepostarali.
Tento scénář byl uplatňován v České republice, například i v Rusku, na Ukrajině nebo v Moldávii. Paradoxně s tím spojené ekonomické recepty nejvíce prosazovaly pravicové strany, které před Ruskem a „návratem komunismu“ nejvíce varovaly. Dnes jsou (nejen ony) zděšeny, když se například v postavě Andreje Babiše tento scénář naplňuje. Jen je mrzí, že je ten superbohatý a superschopný, co má vést společnost, je někdo jiný než z jejich řad.
Nabízejí recepty zahleděné do vlastní minulosti, které Babiše i Okamuru stvořily. Ostatně mluvil-li Babiš někdy pravdu, tak v tomto. Pravicovou, byť populismem a skoro pubertálním cool hávem okořeněnou alternativou jsou i Piráti, kteří dnes sbírají protestní hlasy. I oni ale nabízejí podobné řešení jako ODS, které tuto zemi stály v posledních letech tolik příkoří a tolik kvůli nim chudla většina lidí, u které se pak hromadil hněv.
Čeští sociální demokraté nepochopili svou dějinnou úlohu strany, která má v Evropě polidšťovat technologický pokrok a držet na uzdě všežravou bestii kapitalismu. Ve špičatých botách tak dlouho napodobovali čeští sociální demokraté ty občanské, až je to dovedlo k současným výsledkům.
V zemi, kde je produktivita práce více jak nad 80ti procenty jako v Německu, ale jsou zde čtvrtinové mzdy vůči německým, by měli sociální demokraté vítězit na plné čáře. Místo toho často kopírují politiku těch, kteří by je možná rádi posílali do koncentračních táborů jako jejich ideoví předchůdci. Pokud ČSSD nepochopí, že její jediná budoucnost je být stranou zaměstnanců a neprivilegované většiny, a ne „bránit“ zemi před neexistujícími uprchlíky a vybájenou islamizací či starat se o to, aby každý mohl mít doma lehký kulomet, skončí nadobro.
Komunisté přestali být komunisty v původním slova smyslu dávno a KSČM je dnes víc než co radikální nacionalistická strana, která ztratila zájem o pracující. Čest výjimkám, ale ač dnes jedou na vlně protestních hlasů, tak přetahovanou o hlasy a agresivních „vlastenců“ se stále sílícími fašisty (těmi od Okamury nebo z jiných vynořujících se stran) nemohou vyhrát a bude to jejich konec.
Smutnými hrdiny dnešních dní se zdají být Zelení, kteří jako by nepatřili do České republiky, ale za její západní hranice. Možná se do sněmovny dostanou, možné ne, rozhodně ale ne tak, jak by si jejich program zasloužil. Na vině jsou ale z velké části sami, protože dlouhodobě nedokáží vystoupit ze svého intelektuálního, byť zajímavého, ale přeci jen ghetta.
Nejděsivějším příkladem těchto voleb je zřejmý úspěch japonsko-korejského českého „vlastence“ Tomia Okamury. Odpudivý příklad podnikatele se strachem, který svůj byznys rozjížděl v kriminálním prostředí později odsouzených podvodníků či členů ruské mafie, ukazuje, že česká politika nemá dno. Okamura skrze hoaxy a agresivní lži o domnělé hordě islámských uprchlíků (kterou nikdo neviděl, ale už je za branami) mobilizuje agresivní chátru a straší ty nejchudší a nejnevzdělanější, aby je pak mohl zachraňovat.
Z toho, jak tuneloval svou první stranu, je jasné, že mu jde primárně o byznys s volebními příspěvky. To ale jeho příznivce, kteří připomínají sektu, nezajímá. Pravda dnes vůbec moc nikoho nezajímá, stačí jen křik. A ten jde japonskému demagogovi znamenitě. Lze jen doufat, že až straně přijdou na účet další desítky milionů za volby, Okamura je opět začne odklánět na své soukromé účty a SPD se rozpadne, stejně jako Úsvit.
Volby pravděpodobně vyhraje Andrej Babiš, který tak ještě více ve svých rukou koncentruje moc podnikatelskou, politickou a mediální. Jak bylo napsáno je ztělesněním vývoje českého kapitalismu. Byl jedním z vyvolených, co měli vést novou zemi po pádu komunismu. Babiš svou moc získává podivnou privatizací, ještě podivnějšími obchodními praktikami, dnes možná zneužíváním státu pro svůj byznys. Vždy měl úzké vazby na politiku. Jeho majetek během jeho vládního angažmá narostl zhruba dvakrát, o další desítky miliard. Neplatí daně. Má na krku policejní obvinění, protože pravděpodobně podváděl při čerpání desítek milionů dotací.
Ale ani to jeho příznivce nezajímá. Nejsou spokojení s vývojem (snad ještě trochu) jejich země a není se co divit. Jsou chudí, upracovaní a neustále ohrožení dluhy a exekutory. A za to skutečně může dosavadní politická reprezentace, v tom mají pravdu. Jejich oči se tak upínají k těm, kdo jim pomohou. A ti, kteří mají nejvíc, je také mohou nejvíce oslovit. A je jedno, že jsou to jedni z těch, kteří současném vývoji, který vedl i k většinové nouzi, profitovali nejvíce. Jen nebyli za posledních dvacet let tolik vidět. Věří tomu, že bude líp. Bude, ale asi ne jim.
Babiš je hnutí ANO a hnutí ANO je Babiš. Žádná strana, ale vůdcovský princip, kterému parlamentní demokracie nemusí, ale také může překážet. Dost možná povede tuto zemi. Zemi chudých a vystrašených lidí v srdci Evropy.
Jaroslav Tauchman
