V souvislosti s aktuální vládní krizí se často skloňují slova jako odposlechy, nahrávky nebo whistleblowing. Jedná se o ožehavé jevy, které mají své rozhodné zastánce, ale stejně tak i rozhořčené odpůrce.

Nejčastějšími argumenty odpůrců odposlechů či whistleblowingu jsou tvrzení, že jde o zasahování do osobních svobod, v emotivnější rovině o špiclování a donášení. Zatímco u odposlechů, které pořizuje policie a jejichž povolení a použití jasně definuje zákon, u nahrávek nebo nahlášení nepoctivého či korupčního jednání, je to složitější. Velikou míru zde hraje subjektivita.

Například whistleblowing definují encyklopedie jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.

Člověk, který whistleblowing ohlásí, získává často nálepku „práskače“ a podobně. Přitom mu ohlásit nekalé či přímo korupční jednání přímo ukládá zákon, zejména jde-li o zaměstnance veřejné sféry. Whistleblower ale kvůli svému jednání často musí snášet nejen urážky, ale je profesně i jinak pronásledován, vyhozen z práce a podobně. Dokládají to mnohé konkrétní příklady.

Navíc v České republice ,na rozdíl od mnoha zemí zejména na západ od nás, neexistuje právní ochrana whistleblowerů jako těch, kteří se snaží firemní či veřejnoprávní sektor očistit od korupce či nekalého jednání. V České republice sice neexistuje speciální komplexní zákon na ochranu oznamovatelů, ale určitou měrou zde funguje obecná ochrana podle pracovně-právních předpisů, správního řádu, občanského zákoníku a antidiskriminačních předpisů.

Ochranu oznamovatelů/whistleblower mají naopak uzákoněny země jako USA, Velká Británie nebo skandinávské země. V České republice se otázce whistleblowingu věnují jen někteří politici, byť od dubna loňského roku se dvě nejsilnější vládní strany ČSSD a ANO přetahují o to, jakou má podobu navrhovaný zákon mít a navzájem se obviňují z toho, který navrhovaný model je více nefunkční. Whistleblowingu se věnují také neziskové organizace jako například Transparency International, která k němu spustila speciální stránku zapiskej.cz

Nejznámějším českým whistleblowerem je pravděpodobně současný senátor Libor Michálek. Jako ředitel Státního fondu životního prostředí upozornil na tehdejší korupční praktiky na fondu. Pro svá tvrzení si i on pořídil skryté nahrávky. I on se za svoje jednání musel poroučet ze zaměstnání, byť mu budoucí vývoj věcí dal za pravdu.

Nicméně například dnes je Libor Michálek jedním ze mála politiků, kteří se v současné aféře kolem nahrávek, které dokazují, že ministr financí Andrej Babiš ovlivňuje novináře, předsedy hnutí ANO zastává. I na tomto případě je vidět, na kolik subjektivní záležitostí whistleblowing je.

Smutnou zkušenost s člověkem, který sám sebe označoval za whistleblowera a který skutečně na nekalé praktiky kolem čerpání dotací z programu IP1 na Libereckém kraji upozornil, má i naše organizace. Případ Miroslava Kroutila, dle našeho názoru, dokazuje, že pokud člověk ohlásí nekalé jednání, nemusí to znamenat, že tím sleduje ušlechtilé cíle.

Miroslav Kroutil, kterému jsme i my na čas uvěřili, zneužil naší organizaci a skrze ní se pokoušel prostřednictvím vydírání dostat na lukrativní místa ve veřejné sféře. Takové jednání jsme nemohli tolerovat. V současnosti je Miroslav Kroutil obžalován kvůli vydírání a po vynesení pravomocného rozsudku se k jeho případu vyjádříme obšírněji.

A jaké máte názory na whistleblowing, oznamování korupce i případné pořizování nahrávek Vy? Považujete je za přínosné samočistící mechanismy nebo si také myslíte, že jde o zásahy do osobní svobody? Budeme se těšit na Vaše názory pod diskusí, zajímají nás.