Vítězem právě proběhlých voleb do kraje i senátu byli opět nevoliči. Není to dobrá vizitka pro českou ani libereckou politiku i demokracii, když volby nezajímají hodně přes 60 % oprávněných. Navíc tyto volby do kraje měly nejnižší úřast za posledních 8 let. Rozhodovali tedy voliči většinou přesvědčení a volby byli do značné míry nepříliš racionálním hlasováním o Martinu Půtovi, kdy se Starostům pro Liberecký kraj povedlo přesvědčit své věrné, že když je hejtman obviněný z korupce, je to vlastně normální. Což je vizitka pro zdejší politiku ještě horší.
Volby, do kraje i senátu opanovali, a to zcela suverénně, Starostové a náš kraj se opět stal jakýmsi ostrovem výjimečnosti v českém politickém moře, kterým letos zahýbalo hnutí ANO kontroverzního miliardáře Andreje Babiše, pro což se již v médiích začíná ujímat výraz „tsunami Agrofertu“. Výrazný podíl a starostenském úspěchu mají jistě řadoví starostové a členové hnutí, kteří zejména v menších obcích odvádí slušnou a voliči oplácenou práci. Vedle toho ale hrálo stěžejní roli korupční prostředí na kraji, ve kterém hrají hlavní roli vedoucí Starostové, s Martinem Půtou v čele.
Jim se povedlo mobilizovat své příznivce,kteří prostě nejsou schopni uvěřit, že by Martin Půta, ten mladý starosta s Hrádku, s image slušného, až přeslušnělého politika, mohl brát úplatky a manipulovat s veřejnými zakázkami. Odmítavé reakce přišly už po volbách, sepisovaly se petice věrných a věřících, podepisovaly se archy podpory, atmosféra jako kolem Anticharty 1977. Hejtman se navíc několikrát zamotal do svých lží, praskly na něj odposlechy, které ho ukázaly v trochu jiném světle, než do kterého staví a ani jeho kolegové nezůstaly bez poskrvny.
Přitom nelze říci, že by hejtman Půta lhal méně než například jeho jihomoravský protějšek Michal Hašek. Martin Půta má ale se svým lhaním to štěstí, že se jednalo o věci v rámci kauzy, kterou kdo nesleduje, málo ji může rozumět. A ve volbách rozhodují zkratky. Narozdíl od Michala Haška, jehož nepravdy se týkaly i celostátní politiky a propíraly se v republikových médiích. Proti Půtovy také nevedl kampaň žádný miliardář, jako Radim Jančura proti Haškovi, naopak – Půta i jeho Starostové do značné míry převzali štafetu liberecké ODS co do provázanosti se zdejší šedou podnikatelsko-politickou zónou.
Martin Půta může jen, navzdory svým tvrzením, děkovat bohu, že soud s ním nezačal ještě před volbami. Vzkazy od soudů už nejsou tak složité, jako popisy celých kauz, kde každá strana tvrdí něco jiného. O tom ví své i další superoblíbený hejtman, který dlouho čelil své kritice – David Rath. Pád Martina Půty, který je dnes opojen výškou svého volebního úspěchu, pokud soud uzná jeho vinu, může být nakonec daleko tvrdší. Soud totiž, doufejme, na žádné politické hlasy a preference hledět nebude.
Přes to přese všechno ublížená písnička o nespravedlivém stíhání a spiknutí zabrala ve volbách a dokázala vzedmout pocit křivdy Půtových příznivců. Doplatila na to Změna, která u voleb propadla, když si kritiku hejtmana vzala jako jedno z hlavních témat. Sice neříkala nic jiného, než že co je pravda, například, že podobné jednání,kdy se hejtman obviněný z tak závažných trestných činů drží svého placenného města zuby nehty, je na západ od našuich hranic neakceptovatelné,ale nezabralo to. Její kampaň, proti které se tradičně spojily všechny strany v rámci jednotné fronty byla označena za štvavou a špinavou a podařilo se to udělat jedním z leitmotivů těchto voleb.
Přitom nejodpornější špína tekla úplně jinudy, například v médiích Syneru, tolik nakloněných a bez uzardění přímo spolupracujích se Starosty pro Liberecký kraj. Půl roku do schránek chodily noviny Syneru, podporované články Starostů plné osobních invektiv a útoků. Zprávy, že Jan Korytář bije manželku, napadání jeho zdravotního stavu, posměšky vůči Zuzaně Kocumové ve stylu „místo mozku sval“ a ostatní osobní invektivy ale jakoby neexistovaly. Alespoň pro všechny strany, které unisono doufající v budoucí koaliční jednání, tvářily se, jako by hejtman a Starostové žádný problém neměly a chraň bůh to zmínit.
Na propadu Změny, vedle chybně zvolené taktiky s (nepříliš příjemnou) pravdou, se podílel i fenomén ANO, který jim, podobně jako KSČM, odebral značnou část voličů, zejména těch starších či méně vzdělaných. Zatímco aktivistická Změna vždy kladla důraz na reformy zdola, část jejich voličů propadla kouzlu autority Andreje Babiše a pohodlnější vizi, že báťuška oligarcha to zařídí. A možná to bude voličům ještě pár let trvat.
Tak jako tak,čeká Změnu velké bilancování. Zatím těžila z pozice otevřeného nepřítele zdejších klientelistických poměrů, byla první, do boj s korupční hydrou svazující betonovými drápy město myslel vážně. Ale není rok 2010/12 a „boj skorupcí“ najednou praktikují všechny strany, až to je směšné. Před Změnou stojí velké dilema, zda se změnit v další stranu, která bude s klientelismem bojovat jen na papíře, což jim sežene koaliční kamarády, ale sebere jádro voličů nebo se ještě více uzavřít a mít menší koaliční potenciál než KSČM. Nebo najít novou, jinou cestu a to nebude legrace.
