„Ach, ta La Motte!“, povzdechl si tehdy, kde kdo na frýdlantském zámku. Psal se rok 1631 a v noci z 11. na 12. listopadu Sasíci vyplenili vesnici Poustku i panský dům vdovy La Motte, která vlastnila (v léno držela) nejen zmiňovanou obci, ale i blízkou obec Boleslav, zrovna tak jako na Jablonecku Návarov a Jesenný. Vdova pak našla útočiště na zámku ve Frýdlantě a nebylo to poprvé ani naposled.
Snad každý, kdo mohl a udržel v ruce halapartnu to vyzkoušel v Poustce. V dalších pěti letech po roce 1631 se výše popsaný scénář z 11. na 12. listopadu opakoval ještě pětkrát. Vdova po císařském důstojníkovi, paní Gertruda La Motte, se stala železnou lady. Ani Vestfálský mír a konec Třicetileté války nic nezměnil na tom, že Poustka i paní La Motte zpustla. Už to nebyla ta kráska, kterou Petr Antonín de La Motte miloval a pojal za ženu, coby dívku zakřiknutou a tichou.
Rok 1631 byl rokem duchovní očisty od kacířství a Poustka, ležící na hranicích, se dočkala jezuitů. Ti u sedláků neuspěli, ale ještě tu byla vrchnost. Paní La Motte chtěla od poddaných víc. Víc roboty a víc peněz v hotovosti. Tyhle a jiné věci šly ale skloubit s realitou jen těžko. A pak přišla aféra s pivem.
Ve Frýdlantu vařili pivo tak, aby „bylo pro všechny“, což si La Motte vyložila po svém a svůj výstav piva začala prodávat i jiným. A bylo toho víc. Požadovala od svých poddaných hotovost za 35 let nevykonané lesní roboty. A tady narazila. Zámkem ve Frýdlantu opět znělo:„Ach, ta La Motte!“. Poddaní se totiž obrátili na vyšší instanci a vyhráli. Frýdlantský šéf na hradě se rozhodl nepříjemné vdově zatnout tipec. Podržel sedláky, počkal si na vhodnou chvíli a vylil jí navařené pivo.
„Všechno je jinak,“ říkal jeden moudrý rabín. Železná lady se obrátila na vyšší instanci a proces, který začal vylitým pivem a rozbitým pivovarem, dopadl po letech pro majitele Poustky dobře. V roce 1666 se i díky satisfakci vymanili z lenní závislosti na frýdlantských Gallasech. To bylo tehdy zcela ojedinělé a hovořilo o jediném. Nic není nemožné. Nebylo tomu jinak ve středověku ani dnes.
Egon Wiener