Říká se, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Mohu to potvrdit, neb mě to loni potkalo dvakrát a dodnes nacházím věci, o nichž jsem si myslel, že jsem je jako nepotřebné vyhodil a naopak nemohu najít ty, které jsem měl na červeném seznamu s hlavičkou Důležité. Nepamatuji se, kam patří poslední nález, ale udělal mi radost. Našel jsem text, který mi před několika lety daroval Miloš Zapletal. Nese Shakespearovo motto Něco shnilého je ve státě Dánském a má titulek: Černá kniha o prodeji městských bytů v Liberci.

Skaut a spisovatel na šestnácti stránkách podrobně rozebírá devět, svým způsobem, otřesných případů úřednické a politické zvůle, která se točí kolem privatizace městských bytů z let 1997 až 2002. Je to napínavé, paměť osvěžující, čtení. V Černé knize píše mimo jiné o tom, jak město protiprávně nutilo obyvatele panelových domů, že si musí nechat vyměnit (a samozřejmě zaplatit) trubky a radiátory, které pracovaly zcela bezchybně a měly dalších dvacet let fungovat dál. Píše o tom, jak firma, která se kolem machinací s výměnou topení motala, naúčtovala paní L. B. za výměnu pěti krátkých trubek v koupeném bytě částku pětapadesát tisíc korun a přidává další případy.

Na tlak radnice lidé tehdy odpovídali peticemi, stížnostmi a bránili se soudními žalobami. Mimo jiné argumentovali tím, že v některých domech pracovníci (stále táž firma) při výměně stoupaček uřízli původní trubky a zasunuli do nich užší, které ovšem nepropouštěly tolik tepla, a proto byla v bytech zima. Většinou jim to bylo platné jako mrtvému zimník.

V jednom z nejkřiklavějších případů šlo o vybrání daně z převodu nemovitostí od lidí, kteří si byt koupili. Platit však mělo město, neboť v dobu to byla povinnost prodávajícího. Radnice tím získala pětadvacet miliónů korun, ale pod tlakem lidí a zákonů se zavázala, že lidem daň vrátí. Otálela s tím ovšem tak dlouho, než vypršela zákonná lhůta k podání celé záležitosti k soudu a „stěžovatelé“ nedostali nic.

Dosti. Případy se nedají na tak malém prostoru jednoduše převyprávět. Jsou to sofistikované nepravosti a podvody, mnohé z nich zapáchají trestnými činy. Mimo to také naznačují, jak se politici a úředníci (mnozí z nich dodnes tahají na liberecké radnici za nitky víc, než je zdrávo) chovali k plebsu zvanému liberečtí občané. Z Černé knihy se dá vyčíst, jak některým stoupla moc do hlavy, jak vznikaly ze dne na den bohaté firmy, které se objevují coby reklamy na ledě hokejové arény, jak vedení města lhalo, překrucovalo a dělalo podrazy.

Text mi připomínal mnohé z toho, o čem jsem v tu dobu psal, ale zároveň jsem při jeho čtení myslel na jiné kauzy, které jsem jako novinář od roku 1991 do roku 2015 v Liberci prožíval, ale o nichž nikdo černou knihu nesepsal. Měly by ji mít mimo jiné celé privatizace tisíců bytů a garáží (kam se z ní ztratily peníze?), teplárna, spalovna, privatizace „popelářů“, hokejová hala, MS v klasickém lyžování, propojení firem s politiky a radnicí a další a další věci.

Vyprávění Miloše Zapletala, kterého si vážím mimořádně jako spisovatele i morální autoritu, mě dostalo, ale zároveň jsem si uvědomil, že je pouze miniaturním výsečí toho, co se v Liberci v letech 1989 do dnešních dnů dělo. Namátkou, kdo si dnes vzpomene na akci Zahradní město, na tahanice kolem Průmyslové zóny Jih, na příchod pražské firmy Eltodo, který převzala správu veřejného osvětlení za dvojnásobnou cenu, než za kterou to dělaly technické služby? Mimochodem, Eltodo je také dodnes v aréně na ledě. Vzpomíná někdo na to, co o podnikání v Liberci řekl pronajímatel Ještědského areálu Karel Vacek, který odhalil, kdo ve městě všechno řídí?

Zapálil jsem si na chalupě malý ohýnek, popíjel lahvové pivo a představoval si, jaké by to bylo sepsat Černou knihu liberecké politiky (1989 až 2016). Plánoval jsem, jak budu celý rok chodit do okresního archívu, do knihovny, lovit v Anopressu, kopírovat stará vyjádření politiků a články bývalých kolegů, kteří během let změnili kabáty i názory, jak zkonfrontuji skutečnost s oficiální kronikou města Liberce a zcela vážně si polohlasně říkal, že když to neudělám já, tak nikdo jiný…

Ráno jsem se probudil s těžkou hlavou. Poznámky, které jsem si napsal, nešlo rozluštit. Ne, že bych si nepamatoval, co jsem včera plánoval, ale nacházel jsem se ve stavu Čecha, který stál s Američanem a Rusem u Niagarských vodopádů. Rus by tam postavil největší hydrocentrálu na světě, Američan zavěšený hotel na lanech a Čech? Ten by se na to vykašlal.

Douška: Stejně je to ale dobrej nápad!