Jednou se to stát muselo. V Liberci jsme obdrželi upozornění od jednoho úřadu, že jsme špatně vyúčtovali jeden z projektů a nedostaneme tak 24.454.424,55 korun, ale pouze 24.454.424,54,- Kč.

Ano, jde o pouhý jeden haléř..Možná si nyní mnozí z vás povzdechnou. Něco ve smyslu: „Hm, dotace a nesmysly, to už známe…“. Taková legrace to ale zase není.

 Jedna z absurdit dotačního systému tak dosáhla svého pomyslného vrcholu… Či dna? Pominu skutečnost, že náklady spojené s upozorněním na tuto „megachybu“ tisícekrát přesáhly její velikost. Důležitější je otázka: „Proč se takovéto věci dějí? A proč jsme je většinou přijali jako nutné zlo?“

 Jedním z důvodů je možná už náš vzdělávací systém, který je do značné míry založen právě na hledání chyb, (co jiného jsou zkoušky nebo známkování písemných prací). S tím souvisí i strach z konání těchto chyb. Možná si mnozí ještě živě vybavíte nepříjemné pocity spojené se zkoušením, které začíná již na základní škole. Místo, abychom přijali chyby jako běžnou součást hledání řešení, zaměřujeme se na jejich hledání a trestání těch, co je dělají…

 Své máslo na hlavě máme ale i my politici. Klasickou ukázkou je jedna z veřejných zakázek, kde jsme jako nové vedení města odmítli vyloučit podle ceny nejlepšího uchazeče (renomovanou stavební firmu) jen z toho důvodu, že udělala dvě zcela marginální chyby v rozpočtu, a to v rozsahu setin procenta celé zakázky.

 Část kolegů ale nezajímal ani smysl zákona o veřejných zakázkách, ani ušetřených 2,5 milionů Kč, ale byli schopni se točit na zcela formálním, rigidním a doslovném výkladu částí zákona, navíc vytržených z kontextu. V atmosféře strachu z toho neudělat tuto formální chybu, která by mohla město v důsledku přijít hodně draho při ohrožení dotace, stálo dost sil prosadit, že smysl zákona je více než jeho doslovný výklad, a že vybereme nejlepší a nejhospodárnější nabídku.

Toto pak politici a vrcholní úředníci přenášejí často na své podřízené. Formalismus a alibismus je pak prostoupen celou společností. Je bohužel přijímám do značné míry již jako něco nezměnitelného až normálního, proti čemuž nemá cenu se bouřit a protestovat. Začíná to v dětství, ve škole a táhne se to s námi pak celým životem. Hlavně neudělat chybu, jen ať to je formálně správně.

Jak to pak funguje v realitě? Skoro všichni, kdo pracují s evropskými dotacemi, ve firmách, na městech, v neziskovkách, vám soukromě potvrdí, že musí někdy, občas, někdy i často jejich podmínky obcházet či vymýšlet různé „triky“. Ne tak, že by si peníze strkali do vlastních kapes, ale podmínky jsou často tak absurdní až nesplnitelné, že to jinak skutečně nejde, pokud se bez dotací neobejdete. Je to víceméně veřejné tajemství, vědí o tom ti, co dotace poskytují, kontrolují i využívají. Jde hlavně o to, aby bylo vše „formálně v pořádku“. Co na tom, že právě ti, co dotace v minulosti i dodnes dokáží tunelovat ve velkém, mají formálně často vše v pořádku naprosto dokonalém…

Rád bych se v této souvislosti podělil o jeden můj osobní příběh, který mi ukázal, že to jde i hodně jinak. Jedná se o renomovanou mezinárodní nadaci Ashoka, která podporuje tzv. sociální inovátory po celém světě. Lidi, kteří přinášejí zajímavé inovace a jsou je schopni dlouhodobě prosazovat. Měl jsem tu čest toto tříleté osobní stipendium v minulosti získat. Výběr byl tříkolový, včetně osobních pohovorů, ale podařilo se mi projít a získat u zástupců této nadace důvěru ve smyslu, že to, co dělám, budu rozvíjet a dělat dál. V tom se nespletli.

Co mě však překvapilo, bylo jednání o míře podpory, kterou jsem dostával po dobu tří let každý měsíc. Podporu stanovila zástupkyně této nadace s ohledem na mou aktuální osobní situaci. Když jsem se ptal, na co můžu peníze využít a jak je budu vyúčtovávat, odpověď mě zcela překvapila:

 „Použij to, na co chceš a potřebuješ. My chceme podpořit tebe, abys mohl dělat to, co děláš. Vyúčtování nás nezajímá. Jednou za rok ale chceme zprávu o tom, jak pokračuješ na svých projektech, a věříme ti, že v tom budeš pokračovat i po ukončení stipendia.“ Spadla mi tenkrát čelist, ale skutečně to tak probíhalo. Mimochodem, nadace Ashoka má úspěšnost svých „investic do lidí“ velmi dobrou – více než 90 % stipendistů se věnuje svým projektům dlouhodobě i po skončení podpory. Tato nadace dala přednost dobrému výběru, obsahu a nikoliv formální kontrole a vyžadování vyúčtování každého dolaru.

Dotační halíř, o který jsme se v Liberci spletli, mně znovu připomněl, že přebujelým formalismem, který je prostoupen celou společností, si sami přiděláváme spoustu zbytečné práce a problémů. To, že jsme si na to zvykli, a často nám to už ani nepřijde divné, ještě neznamená, že je to správné či pro celou společnost výhodné. Je tomu myslím právě naopak a je potřeba se tomu začít více aktivně bránit.

Jak vypadá jeden halíř ve skutečnosti? krátké video zde

Jan Korytář, náměstek primátora pro rozvoj a ekonomiku za Změnu pro Liberec