Topilo se, ale míň. Až když se sešlo doma víc členů rodiny, většinou pozdě odpoledne, zatopilo se a naposledy se přiložilo v osm večer. V té době, o které mluvím, v padesátých letech minulého století, většina maminek nechodila do práce, bydlelo se v domech z cihel. Ve sklepě bylo složeno uhlí a dřevo a topilo se v kamnech. V jednotlivých bytech. Přes den muselo stačit teplo od sporáku, kuchyňských kamen, kde se vařilo a ohřívala voda. Z kohoutků, většinou na chodbách větších domů, tekla jenom studená voda.
Rozdíl byl mnohem větší v topení na vesnicích a ve městech, ve vesnicích jižní Moravy a v Sudetech, v domcích po odsunutých Němcích. Téměř dvacet let trvalo, než naši rodiče začali investovat do nových staveb. I s opravami se stále čekalo s otázkou: Vrátí se? Nevrátili. Postavili si lepší v Bavorsku i za hranicemi u bran nám blízké Žitavy.
My topili většinou v jejich starých kamnech. Kouř unikal do okolí z komínů, často se zazděnými dřevěnými trámy, které, když zahořely, způsobily náramné požáry. V poválečných letech nebylo nic, čeho by byl přebytek. Možná jehel, nití, ale uhlí, toho bylo málo. Oblíbené mezi námi dětmi byly uhelné prázdniny. Nebyly každý rok, ale když byly, dovedli jsme je využít k zimním radovánkám, vždyť sněhu bylo pokaždé dost. Horší to měli rodiče s uhlím pro domácnost. Existovaly uhelné legitimace, kam se zapisovalo, kolik už toho dotyčný objednal a co dostal. Věru, často jsem i já s tátou navštívil uhelný sklad, pokaždé někde u nádraží, neboť uhlí se tehdy vozilo vagóny, jako většina zboží mezi továrnami a sklady. Náklaďáky by to bylo dražší. A tak vedle řezníků, doktorů, později pumpařů, melouchářů a veksláků, byla v Čechách bohatá lobby obchodníků s uhlím. Ti posílali ve městech do ulic auta mužů s putnami, kteří do útrob starých činžáků plných potkanů, skládali putny naložené uhlím.
Putna… Kdo z mladých si dovede vybavit putnu? Doma jim topí žebra, desky plné teplé vody a uhlí? Vědí, že to kdysi byly stromy, velké přesličky. Uhlí, to byla romantika do ruda rozpálených kamen a hukot v jejich rourách. Prach a špína, když tu hrůzu složili na chodník. Dvacet metráků před okénko velikosti školní brašny. Uhlí nejsou jen tvarované brikety tak oblíbené v sousedním Německu, ale hnědá dvojka, oříšek. Pro orientaci – školy , třeba na Husovce. Tam topili koksem, jinde kusy černého uhlí, ale i prachšpatným mourem a z komínů se do okolních ulic a zahrad valila mračna kouře.
Na vině nebyly jen komíny obytných budov. Byly to i parní lokomotivy a vysoké komíny továren. Měli jsme do šedesátých let minulého století i jedinou pravou uhelnou elektrárnu Libereckého kraje v Andělské hoře. Tam především do ovzduší pustili vše možné i nemožné, ale hlavně topili nekvalitním uhlí a z uhlí vyprodukovali mraky popela. Ten měl schopnost usazovat se všude. A když spadl na zem, nebo zpod roštu do popelníku, opět byla na světě otázka, kam s ním.
Na vesnicích byla otázka řešena tak, že v sobotu i já měl svou škarpu, divokou zavážku, do které jsem shodil, co týden v kamnech dal. Zimou jsme netrpěli a neznám v okolí případ, že by někdo omrzl, že by neměl, kde spát. Nebylo bezdomovců, migrantů, chudých, kteří by neměli, kde se ohřát. Je možné, že bylo lepší i to spodní prádlo, teplejší, žádný levný dovoz z Číny. Boty rovněž, svetry, čepice, rukavice.
Nebyli jsme tak rozmazlení a zimomřiví. V bytech se rozhodně nepřetápělo. Školnici, paní Šandovou, vidím přikládat do školních kamen i při hodinách ještě dnes a to je už víc jak šedesát let. Vysoká kamna pohlcovala jeden kbelík s uhlím za druhým. U kamen se potili, vzadu byla zima. Tak to bylo a při tom zůstalo. Všem se nezavděčíš, jeden přikládá a druhý větrá. Včera i dnes…
Egon Wiener
