Někdo ztratí peněženku, někdo nemá vlasy. Já už si jen těžko vzpomínám, jaké to bylo vidět starého obchodníka v metráži, třeba i v té, které se říká těžká. Měřil látku odmotanou ze štůčku a dřevěný půlmetr mu v ruce jen poletoval… Koupil jsem si ho. Nemáte ponětí, co je to za pocit, držet v ruce pravý starý a nefalšovaný půlmetr, kterým se měřilo ze štůčku něco, co se u nás narodilo. Mělo to pečeť kvality a bylo utkáno v textilkách českých Sudet.

Dřevěný půlmetr na obou koncích opatřený zašlými měděnými hroty. Dodnes čitelné označení i po deseti centimetrech, lehký a pevný, úžasný na omak. Dnes by žádný vědecký ústav nevypočítal, nevyrobil metr podobný, tak lehký, účelový, jednoduchý, jako ten, co připomíná dobu největší slávy mého kraje na sever od Prahy.
Ano, na první pohled je to jen dřevěné pravítko, centimetr silné, padesát centimetrů dlouhé a kilometry odměřené metráže rukama obchodníků. Jen prostý kus ohmataného dřeva? Držím v ruce žezlo, korunovační meč, klenot, který se stal symbolem našeho textilního průmyslu. Tam všude stál za pultem „někdo z rodiny“ a v ruce mu lítal dřevěný půlmetr, tehdy ještě nový, aby 4 roky počkal, než skončí první velká válka a majitel střižního zboží se vrátí za pult a z rakouského Liberce bude český, i když před i za pultem se pořád bude mluvit německy.

Pak přišla druhá válka, ještě o dva roky delší a potom už měřil tím mým půlmetrem zas někdo jiný. A hlavně se po obou stranách pultu mluvilo česky… Kéž by i ten půlmetr uměl mluvit. Neumí. Je jako pes, umí být věrný. Kouká se a nepromluví. Co do toho pletu psa? Nevím. Cituji tu slova písně o něčem tak prostém, jako je měřič střižní látky, starý rakouský kus klacku se špičatými konci, lehký, pohodlný, plný neopakovatelných zážitků z československého pohraničí.
Dívám se a vynadívat se nemohu. Věkem zašlý, ohmataný, sám o sobě relikviář osudů, látek, obchodů, ulic, měst, městeček a tam všude byl jemu podobný. Všude se měřilo, velkými nůžkami stříhalo, následně úhledně balilo a platilo…

To krásné, dřevěné nic jsem koupil na bleším trhu za pár korun od kohosi, kdo jej našel v komoře starého domu, kde v přízemí byla prodejna textilní metráže. Půlmetr má jistě svůj rodokmen, komu se míhal v ruce, komu zpíval v ruce píseň, podobnou té, co zpíval stav: na kafe, na chleba…

Tři metry, to je šestkrát po půl metru a už létá v rukou kouzelníka, obchodníka. Tehdy ožívá a zpívá na pódiu plném zákazníků svou píseň starousedlíka k oslavě všech, co svým dílem přispěli ke vzniku legendy textilu na severu Čech. K té zcela jistě patří i obchod s textilem jehož součástí byli prodejny, kde se měřilo, stříhalo, balilo…

Můj půlmetr nemá chybu, je starý a přesto jako nový… Ano, je to oslava, skoro ničeho a přesto něčeho, co spoluvytvářelo image mého kraje, krásy, co nás obklopuje, vzpomínek, které nás plní hrdostí.

Egon Wiener