Nevím, kde na to kdo bral čas, ale četlo se. Asi to bylo dobou, erupcemi na slunci, nebo proklínanou železnou oponou. Tou, která nás chránila, ale i ohrožovala. Tím, že jsme hodně dlouho stáli neochvějně na jedné straně se stalo, že jsme se nestali konzumenty spotřebního boomu v honbě za mamonem, který vedle příjemných chvil reprezentoval málo času na knihu.
My, co jsme byli na odlehlé straně barikády, jsme mimo politické harašení četli literaturu dobrou i špatnou. Špatná byla ta, co nás motivovala jinak, než kam nás vedlo politbyro a socialistická, dříve lidově-demokratická propaganda.
Já začal číst počátkem padesátých let knihy ruských autorů plné pionýrů, pilných včel a Timurů s jejich partami. Na opačné straně stály rodokapsy a skautské hlavolamy. Kupodivu lidé té doby četli i Marxe, Stalina, Erenburga, Majerovou, Olbrachta, Gogola i Sartra.
Knihy to byl dokonce zlatý důl. Vedle řezníků, číšníků, pumpařů, právníků, doktorů a řidičů mezinárodní kamionové dopravy bohatli i knihkupci. Každý čtvrtek přišli na pult novinky a na knihy se stály fronty… U nás doma se četly dost jednoduché brožované detektivky, příběhy vojáků pohraniční stráže, defraudantů, mankařů ze státních obchodů. Mezi nimi nějaký ten Simenon, Agatha Christie,…
Já četl Součka, Běhounka i Clarka, Ortena. Maminka nic moc, zato otec byl správný čtvrtkař, který čekal na detektivky. A bylo i kde vybírat. Co bylo prodejen s knihami! V Liberci bylo i krajské ředitelství podniku „Kniha“, které zásobovalo území od Chomutova po Krkonoše. Knihy byly uskladněny v bývalém kostele pod okresním soudem v Liberci. Mimochodem od té doby kostel nebyl smysluplněji využíván.
V tom čase jsem navrhnul panu S., tehdejšímu vedoucímu prodejny, zda by nechtěl přejmenovat své Knihkupectví U radnice – na „Kniha mladých“ a tím profitovat na téměř dvacetitisícové základně mládeže organizované v SSM. Co se pak v reálu změnilo bylo, že ve sklepení, ve skladu prodejny, se objevila kóje – skládek ještě žádanějších, podpultových knížek, bohatě navštěvovaný mnou a dalšími svazáckými funkcionáři… Kolik mládežníků – milovníků knih navštívilo „Knihu mladých“ nevím. Pana S. ve městě dosud potkávám, snad jej i zeptám.
Knížky, to bylo vždy o něčem. Říká se, že Židé jsou lidé Knihy – aspoň počet nositelů Nobelovy ceny za literaturu tomu odpovídá. Knížky, to byly i mé Vánoce, svátky Chanuka, nejkrásnější dny v roce, kdy jsem ani moc z postele nevstával a četl a četl. I pod peřinou při světle baterky, o prázdninách, ve vlaku, v autobuse, v letadle.
To, že dnes píši knížky je naplněním slibu daného sobě i rodičům, že po mně tu zůstane pár řádek těm, co čtou a baví se textem. Že se něco nového dozví, že jsem i já součástí lidí Knihy a že tu zůstane poselství. Kniha umí předat informace, které povedou k přežití druhu – homo sapiens a já věřím, že knihy jednou znovu pomohou lidem stát se lidmi….
Egon Wiener
