A hned tak nezaroste. K programu všech zákonně načasovaných volebních klání přibylo před víkendem premiérové liberecké referendum, se zájmem sledované i za humny města. Referendum s iniciativním tenorem Změny pro Liberec hrálo o osud libereckého letiště a dalšího tzv. strategického majetku města.

Mělo své záludy principiální i taktické, vím. Nicmíň tradičně to s úspěchem zvládají i jinde, např. v podhůří Alp o pěstování luštěnin. Chtě nechtě se tak musí stát občan v tématu kompetentním, aby byla jeho volba  dobrou setbou. A jednou se začít musí, proto jsem in nuce iniciativu uvítal.

Mohl to být zajímavý severočeský precedens, kdyby mu předcházela pečlivější příprava a větší shoda zastupitelů nehledě na to, že blízkost voleb vykonala v načasování své. Politiku stále vnímám jako „hru o moc“, a tak jsem uvítal věcné předchozí výklady Jiřího Šolce i Michala Hrona, nespravedlivě napadeného i hlasy anonymními á la „My vás známe, pane Hron“.

Nakonec jsem po zvážení všeho a s biblickou připomínkou „ano, ano – ne, ne, ostatní je od ďábla“ do volební místnosti vyrazil. Bylo po sedmé večer, vůkol prázdno, až mě  volební komise vyzvala, abych ještě někoho poslal…

Proč jsem volil „třikrát NE“? V zemi, kde je snad každá bruselská dotaze okradena sotva dorazí, v městě s ještě nedávno v tom směru nedobrým zvukem budu s pohybem rodinného stříbra opatrný.

Internetový server „Náš Liberec“ přispěl pohotově výsledky referenda, zatímco mnohá média ještě v nejistotě tápala. Účast nedosáhla ani potřebné poloviny voličů. A tak jindy a lépe s vědomím, že jsme „nikdy neztratili, čeho jsme se nevzdali“.