Poslední dva týdny se v Liberci vyhrávají dvě politické písničky. Jedna se týká odměn politiků: těch za které primátorka nakonec nepůjde před soud i těch, které si někde zvýšili a někde snížili krajští zastupitelé. Druhým šlágrem jsou veřejné zakázky – zejména na zateplení českolipské nemocnice a revitalizaci libereckých lázní. Obě spojuje jeden refrén – problematika posudků od soukromých firem.
Krajští zastupitelé) si zvedli o pár stovek odměny (pravda jinde zase desítky tisíc srazili, ale na to se média ptát nebudou). Zasloužil se o to zejména Jan Korytář ze Změny, kterému se povedlo přesvědčit své kolegy, podstatnou část Starostů i komunisty. To byla ale jen voda na egocentrický mlýn jednoho starosty, který nezná větší potěšení než zveřejňování zpráv své amatérské právní kanceláře a urážky na facebooku (autor těchto řádků ví z vlastní zkušenosti, o čem mluví). Za šťastného hýkání propagandistického mediálního šimla Syneru dostal Korytář co proto. Jeden by se divil, že mu stojí za to věnovat tolik energie pletení biče z čehosi nevábného, aby jej pak ještě dával do rukou svých nepřátel. Ale nechť, každý svého štěstí strůjcem. I toho politického.
Podstatnější spor – a o nesrovnatelně vyšší odměny – ukončil státní zástupce. Rozhodl, že primátorka Martina Rosenbergová, ředitel nemocnice Jiří Veselka a bývalý krajský náměstek Zdeněk Bursa nemusí před soud pro schválení desetitisícových odměn pro uvolněné radní (Bursa sám pro sebe). Obvinění politici si totiž na poslední chvíli stihli zadat právní expertýzu u soukromé advokátní kanceláře, která jim jejich kroky posvětila. A jsou z obliga. My nic, my prosťáčci, my ne právníci. Jako by na městě nebo na kraji nebylo dost vlastních právníků, kteří by jim řekli, že to udělat nesmí. Ale nezadejte si radši vlastní posudek, který vám potvrdí, co chcete, když pak berete 50 tisíc měsíčně v dozorčí radě jako třeba exradní Bursa.
Mnohem závažnější otázka, kde už nejde ani o pár stovek ani o pár desítek tisíc, ale rovnou o desítky milionů korun, se objevila u městských lázní. Vedení města s radostí přijalo již třetí posudek soukromé firmy, který tvrdí, že lázně předražené nejsou.Ale dva před ním zase tvrdily opak s tím, že stavba může být účelově nadsazená až o 80 milionů. A teď babo raď. Jak je možná takový rozpor v tvrzení? Která z firem je odborník a která diletant? Trošku vesele působí tvrzení za stavbu odpovědného náměstka primátorky, který má jasno. Nic na tom, že ještě nedávno nevěděl o průběhu stavby lautr nic. Takové anekdoty ale odpověď nedávají a pochybnosti jen zvětšují.
Správnost další expertýzy, tentokrát na zateplení českolipské nemocnice, jakoby ale potvrdila sama v zakázce vítězná firma patřící pod křídla S group holding (Syner). Když mladá krajská náměstkyně Zuzana Kocumová zveřejnila posudek, podle kterého má být projekt předražený o 30 milionů, schytala si své. Za své mládí, neodbornost, nezkušenost a bůhví co ještě.A světě div se, za pár dní přišla sama firma s tím, že tedy dobře, že to teda opravdu umí udělat rychleji a levněji, a to rovnou o celých 25 milionů. Vedle protáhlých obličejů dosavadních hlasitých kritiků náměstkyně Kocumové se ukázala další, mnohem podstatnější záležitost – jak to možná dosud na (nejen) kraji chodilo. I projekt na zateplení českolipské nemocnice totiž vypracovávala soukromá liberecká firma, která již v minulosti dokázala, že umí být po čertech velkorysá.
V současné bitvě soukromých posudků se ukazuje jedna věc. Že rezignace státu, kraje, obce a potažmo veřejného sektoru jako takového na svá základní práva a pravomoci se rozhodně nevyplácí. Liberální ideologie posledních dvaceti let, která se řídila heslem „soukromník to vždy udělá lépe“ prostě neplatí. Pokud by existovala (a nebo alespoň skutečně fungovala) veřejná instituce, orgán, dostatečně odborně zaštítěný a podléhající dostatečné kontrole, ke kterému by se politici museli obrátit a který by vymezil mantinely a prostě určil, jakou odměnu je možné brát či nebrat, který projekt je relevantní a který ne, ubylo by starostí i politických půtek. Sami politici by se pak museli mít daleko více na pozoru a žádné šermování různými zaplacenými posudky by jim nepomohlo. I firmy kamarádů by v důsledku musely hrát více fair play.
To chce ovšem politickou vůli, která se postaví postupné privatizaci veřejného sektoru a posílí roli společnosti jako místa, kde se odehrává vnitřní demokratická diskuse. Trh totiž demokratický nikdy nebude, natož aby byl spásonosný sám o sobě.
