Zvolení Jaromíra Drábka šéfem základní organizace TOP 09 v Libereckém kraji je jen dalším důkazem a zároveň i pádným argumentem pro tvrzení o nastávajícím a nezadržitelném konci zastupitelské demokracie v podobě, jak je prostřednictvím politických stran praktikována. Je to přesvědčivé svědectví o praktické nereformovatelnosti stranických struktur a způsobu jejich fungování.

Tak jako se ani v nejmenším nepoučily liberecká ODS i ČSSD, která je její sestrou ve víře v naprostou omezenost a nesvéprávnost libereckých voličů, tak i TOP 09 nezůstala v tomto směru nijak pozadu. Ani jedna z obou kdysi velkých libereckých stran nebyla schopna jakékoliv sebereflexe, kterou by alespoň na znamení nového začátku po historickém debaklu v podzimních krajských volbách vyslala jako signál ke své voličské základně. TOP 09 šla však ještě dál a zvolila si za svého šéfa politika, který nejen totálně selhal jako neschopný a asociální ministr práce a sociálních věcí, ale zanechal i vážné pochybnosti o svých morálních kvalitách poté, co se obklopil lidmi, kteří jsou nyní vyšetřováni kvůli závažným podezřením z korupce a hospodářské kriminality.

 Mnozí profesionální i amatérští politologové podléhají iluzi o možnostech reformovatelnosti stávajících, takzvaných renomovaných politických subjektů. Nechci jim tuto iluzi zcela brát a musím samozřejmě přiznat, že jako ryze teoretická možnost tato varianta určitě existuje. Jiným nesporným faktem ale zůstává skutečnost, že za současného stavu, který v našich politických stranách panuje, a s přihlédnutím k osobám, které je ovládají, se tato možnost matematicky vyjádřeno limitně blíží nule.

 Lidé jako Jaromír Drábek činí skutečnému demokratickému vývoji v konečném důsledku neocenitelnou službu. Jsou to totiž ti praví hrobaři současných prohnilých, zprofanovaných a namnoze zločineckých politických struktur a naplňují tím ono známé – čím hůře, tím nakonec lépe.

 Troufám si odhadnout, že měli-li bychom onen Janečkův volební systém s takzvaným minusovým hlasem, zvedla by se již jen díky Jaromíru Drábkovi a jemu podobným volební účast nejméně o 25 – 30%. Češi jsou totiž národem kritiků a jistě by tedy možnosti uškodit neoblíbenému politikovi využili daleko spíše, než možnosti projevit svou důvěru někomu, o jehož neexistenci jsou bytostně (a bohužel většinou ne neprávem) přesvědčeni.

Jiří Čeček