V posledních dnech mohli ti, kteří sledují libereckou mediální scénu, zaznamenat dva počiny, které toho mají spolu hodně společného. A nejedná se jen o to, že za nimi stojí televizní stanice společnosti S group holding (Syner). Především je spojuje umění mediální manipulace, které iniciativně přebírá od starší generace, která se ho naučila ještě ve službách vládnoucí strany před Listopadem 1989, generace mladší, ač ta se již zaklíná ideologií úplně odlišnou. Doba se mění, ideologie se přetírá z rudé na modrou, ale mediální služebníci moci i jejich praktiky zůstávají až znepokojivě stejné.
První v pořadí byla reakce Aleny Roubalové (ředitelky TV Genus) na pořad Reportéři ČT , který se ptal na podivný nákup tramvajového lega v Liberci a jeho spojitost se sponzorstvím Bílých tygrů a jabloneckého fotbalového klubu.
Alena Roubalová napadá tvůrce pořadu i zástupce Transparency International, kteří zde zmínili i „její“ TV Genus jakožto příklad média, které (vlastněno s firmou spojenou s místní ODS) straní jednomu směru liberecké politiky. V tomto pochybná sláva TV Genus přesáhla dávno hranice Libereckého kraje a marně se paní ředitelka zlobí, že na to mají svůj názor i v Praze. Co je možná podstatnější, je slovník, který Alena Roubalová volí.
Alena Roubalová, která dnes tvrdí, že je „zarytý antibolševik“, začínala v osmdesátých letech svou kariéru ve stranickém tisku KSČ jednoho významného podniku na Liberecku. Dostala se dokonce (ještě před listopadem 1989) na pozici šéfredaktorky. Nic proti tomu, aby zaměstnanci měli svůj vlastní časopis, naopak.
Ale se stejnou urputností i sarkasmem, kterými dnes Alena Roubalová hájí barvy společnosti Syner, politiku města posledních dvaceti let i „pozitivní charakter“ zpráv, stejně tak psala i v oněch osmdesátých letech. Tehdy se v „jejím“ časopise dostávalo kritiky (nejen ovšem od šéfredaktorky Roubalové) těm, kteří lačnili po západním zboží, nedostatečně aktivním svazákům nebo i aktérům dokumentu “Několik vět“.
Dnes jsou pranýřováni zástupci občanské společnosti, opozice současnému politicko-podnikatelskému establishmentu nebo zástupci nevládních organizací, kteří se zabývají korupcí. Slovník ovšem zůstal – stále jde o „samozvance“, „salonní bojovníky“, jejichž zbraněmi jsou hloupost a lež. Důležité zůstává pozitivní zpravodajství, tvorba hodnot (čemuž zlotřilí kritici nerozumí) a je celkem fuk, jestli je vytváří národní podnik a KSČ nebo soukromá stavební firma a ODS. Zvyk je zřejmě železná košile a těžko ji měnit, zvlášť, když její oblékání vynáší.
Druhým příkladem je rozhovor zaměstnance TV Genus, PR specialisty liberecké ODS (nebo alespoň její části) Zdeňka Soudného s Jiřím Paroubkem, který zavítal v minulých dnech do Liberce. Jedním ze stěžejních témat rozhovoru bylo ostudné Mistrovství světa v lyžování, které se v Liberci konalo počátkem roku 2009. Výstupem tohoto rozhovoru bylo, že za zpackané mistrovství a tunelářské průšvihy kolem něj nemůže místní ODS, která jej prosadila a prosazovala jak a kde mohla, ani společnosti jako Syner nebo „dozorující“ Investing CZ, které dnes pro to stojí před soudem a které kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad , ale někdejší premiér Topolánek a jeho ministryně Dana Kuchtová. Což je rozhodně částečná pravda, ale had byl a pořád je stočený jinde.
Zdeněk Soudný, někdejší mluvčí celého šampionátu, horlivě přikyvoval Jiřímu Paroubkovi, který tvrdil, že hlavní průšvih byl ten, že Dana Kuchtová nechala ovládnout část příprav mistrovství partnerem Kateřiny Neumannové Josefem Jindrou. Přitom právě Zdeněk Soudný přišel do Liberce z agentury Mather Public Relations, dceřiné společnosti agentury Ogilvy, jejíž šéf Evžen Hart je přítelem Josefa Jindry a ten mu kšefty kolem lyžařského mistrovství dohodil. A pan Soudný kýve hlavou, usmívá se, jak byl ten Jindra špatný. Až surrealistický zážitek.
Nicméně pak mluvčí Soudný zjistil, že své schopnosti může prodat svým mocným a tak začal pracovat pro Jiřího Kittnera (je spoluautorem pravděpodobně nejhloupějšího předvolebního klipu) a posléze i pro firmu Syner, jako její politický publicista. Obrátil se dokonce i proti své někdejší šéfce, Kateřině Neumannové, když začal (podobně jako někdejší významný propagátor mistrovství Přemysl Sobotka) ze všeho špatného osočovat ji. Přitom sám byl členem organizačního výboru, po kterém zbyly obrovské dluhy a když se dnes volá k odpovědnosti Kateřina Neumannová, nemělo by se zapomínat i na její kolegy. Ovšem jak je jednoduché najít obětního beránka.
Co mají tedy dva mediální příběhy z posledních libereckých dnů společného? Jde o klasickou ukázku toho, že ani tak nezáleží na faktech nebo vlastních světonázorových postojích. Důležité není vlastní sdělení nebo názor, ale to, co sděleno býti má, co má být i podsunuto, a to za jakoukoliv cenu.
Firemní publicisté jako jsou Alena Roubalová či Zdeněk Soudný tu pravděpodobně budou stále, ať je u moci ten nebo ten. Objektivita nebo skutečný vlastní názor nehrají roli. Naopak mohou i být na obtíž, zvláště, když je dostihnou příběhy z vlastní minulosti, jako se to stalo zmíněným mediálním pracovníkům společnosti Syner. Nejdůležitější je potom kvalitativní kontinuita mezi těmi, kteří takovýto druh zpravodajství tvoří i těmi, kteří je pro podobnou tvorbu potřebují.
Jaroslav Tauchman
