Vážení čtenáři, na tomto místě bychom Vás rádi alespoň stručně seznámili (zhruba jednou za měsíc) s významnými stavebními památkami a historií Liberce, který má vnímavému divákovi stále co nabídnout. Autorem příspěvků bude Jaroslav Zeman, který napsal nedávno vydanou reprezentativní knihu „LIBEREC, urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky“, kterou si můžete zakoupit zde. V úvodním příspěvku se seznámíme s kulturně-společenským klimatem Liberce na přelomu století a v dalších dílech se již budeme věnovat jednotlivým zajímavým objektům.

Území označované v minulosti jako Sudety se vyznačuje pohnutým, oproti vnitrozemí do značné míry odlišným vývojem, který se zrcadlí i v architektuře. Bohatý, hustě osídlený region se souvislým pásem rozvinutých, podhorských aglomerací (Cheb, Karlovy Vary, Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Jablonec nad Nisou Liberec, Krnov či Opava), tvořil hospodářskou páteř Čech, Moravy a Slezska.

Na podobě měst se podíleli vedle místních a vídeňských architektů také zahraniční ateliéry a tvůrci zvučných jmen, působící v přilehlých německých oblastech. Novým obchodním a průmyslovým aglomeracím se tak během krátkého času podařilo zcela změnit sociodemografickou mapu Evropy a svou ekonomickou sílou zastínila mnohá tradiční centra.

S velkým rozmachem průmyslu získal Liberec přívlastek „severočeský Manchester“ a další označení města jako „zweite Landeshauptstadt, erste deutsche Stadt Böhmens“, související s narůstajícími nacionálními tendencemi německé majority, vyhraňující se nejen proti Čechům, ale i vůči centrální vídeňské vládě a dobře ilustruje sebevědomí města, s jakým vstupovalo do nového století. Vídeňská architektura představovala významný inspirační zdroj, který však v tomto případě nelze chápat jako snahu o pouhou nápodobu, ale spíše coby úsilí vyrovnat se a vytvořit jakousi „druhou Vídeň.“

Snad v žádném městě v Čechách a na Moravě i ve Slezku se nelze setkat s tolika protiklady, jako právě v Liberci. Na jedné straně mimořádně vysoké ambice jeho obyvatel i politické reprezentace, které se projevily po polovině 19. století v neoficiální pozici Liberce jako hlavního města českých Němců, na straně druhé absence komplexního zastavovacího plánu, a takřka periferní charakter některých částí, pronikající do samého středu města.

Díky tomu vznikla působivá skrumáž vzájemně koexistujících průmyslových areálů, honosných vil, pompézních veřejných budov, velkorysých zahradních čtvrtí a maloměstské zástavby, vytvářející zdejšího svérázného genia loci. S trochou nadsázky lze konstatovat, že stejně jako byl označován Hradec Králové za „salon republiky,“ Liberec byl prezentován jako výkladní síň německého živlu v Čechách.

Město samotné je typickým dítětem gründerské éry. V porovnání s valnou většinou srovnatelných sídelních aglomerací na našem území je městem poměrně mladým a této skutečnosti odpovídá také dochovaný architektonický fond, jehož hlavní těžiště tkví v období 19. a 20. století, které se na současné podobě města podepsalo nejvýrazněji. Klíčovou roli ve stavebním rozvoji Liberce hrála především vazba na soudobou německou architekturu, preferovanou místními elitami. S tím souvisí také otázka objednavatelů a angažovaných architektů.

Ti se rekrutovali jak z místního prostředí, tak i ze zahraničí (Drážďany, Berlín, Norimberk). Důležitá je v této souvislosti zejména skutečnost, že řada místních architektů prošla školením v tehdejších středoevropských kulturních metropolích (Mnichov, Drážďany, Vídeň). Na rozdíl od novátorských proudů snažících se o radikální odklon od tradiční tvorby je v díle většiny architektů německé národnosti zřejmá snaha o navázání na místní tradice a stylová pluralita.

Spolu s Prahou, Ústím nad Labem, Brnem či Opavou lze Liberec označit za jedno z center tzv. druhého proudu kultury, reprezentovaného německy hovořícími architekty usazenými na našem území, který tvořil přirozený protipól architektuře české majority. Její rozdílné pojetí a chápání později ještě více vyniklo ve srovnání s progresivní a internacionální tvorbou české architektonické avantgardy.

Tento „druhý proud“ však nelze chápat pouze jako opozitum avantgardy, ale rovněž jako její neodmyslitelnou součást, spoluvytvářející pestrý a členitý obraz architektury na našem území.

Na rozdíl od avantgardy, snažící se o radikální odklon od tradiční tvorby je v díle většiny německých architektů patrná snaha o navázání na místní tradice. Typickým rysem tohoto pojetí byla snaha kombinovat moderní technologie s tradicionalisticky zabarvenou, výsostně estetickou formou – za vynikající ukázku tohoto přístupu lze označit např. zajímavou tvorbu tandemu Max Kühn a Heinrich Fanta, autorů kostela sv. Máří Magdaleny.

Poměrně brzké užití progresivních stavebních technologií a konstrukcí, související s místní průmyslovou konjunkturou je zároveň jedním z charakteristických prvků liberecké architektury 19. a počátku 20. století.

Jaroslav Zeman, autor pubikace LIBEREC, urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky