Zaujala mne veřejná diskuze v obci kantorské, původně „vyprovokovaná“ ministrem školství, který veřejně oznámil záměr, kdy MŠ se v budoucnu bude zabývat problematikou přirozené hrdosti k příslušnosti k českému národu, založené na důvěře v šikovnost, inteligenci a vzdělanost nás – Čechů. První skupina učitelů zamýšlenou snahu ministra ironicky koncipovaným textem kritizovala, druhá skupina kantorů pak nesouhlasí s formou i obsahem dopisu svých kolegů, který jim nepřijde ani intelektuálně zdařilý, ani vtipný.

Z pohledu nezaujatého čtenáře by se spolu s Janem Werichem chtělo říct, že teda srandy si neužijeme ani s jedněma ani s druhýma. Ale s těma prvníma to alespoň víc uteklo… Faktem je, že zdravý patriotizmus – to je ten, co ho má v sobě Francouz či Američan již od kolébky a ano – utužují ho i na školách – není vlastnost, kterou by český národ překypoval.

To má bezpochyby mnoho příčin, dílem daných historickými zkušenostmi, dílem i tím, jaká je současná atmosfera v naší společnosti po posledních 22 letech svobodného „budování státu“, po těchto letech naší svobodné činnosti, řečeno tentokrát s Peroutkou. Má-li náš národ doznat změny týkající se sebevědomí jeho občanů, bude asi na místě zabývat se nejen oblastí sportu, který svými občasnými úspěchy pozvedne náladu a hrdost v nejedné rodině či hospodě.

Cesta k sebevědomí národa nepovede přes hledání „vzorů“ v chování a schopnostech u celé řady našich politiků a ani u „celebrit“ a celkové „kultury“ masmedií – bohužel silně ovlivňujících naši společnost. Bude třeba se vrátit k existenci „přirozených“ vzorů v každé společnosti, jaké nabízí vlastní rodina a výchova v ní. Náš národ nemůže formulovat jakoukoli vlasteneckou vizi bez vyzdvižení vzorů, schopných a šikovných Čechů, kteří mezi námi bezesporu jsou, dosahují vynikajících výsledků ve svém oboru a jsou proto často více známí v zahraničí, než doma.

Světla těch „našich“ ramp na ně ale nesvítí. Nejsou součástí mainstreamu naší politické mediokracie. Uvědoměním si vlastních schopností, jazykovým zdokonalováním, pracováním „na sobě“ a vzdělání svých dětí – cílevědomým usilováním o zdravou soutěživost v oboru – budeme moci odpovídat na bezpochybně rostoucí vlnu nacionalizmu, jdoucí napříč Evropou, sázející na nízké pudy, malost, omezenost a nevzdělanost. Inteligence davu není součtem rozumových schopností jeho členů a masy ještě nikdy nic dobrého nevymyslely.

Je proto třeba rozumět oběma skupinám píšících učitelů, kteří se zapojili do debaty s ministrem školství a v dobré víře – jako ve společnosti respektovaná profese – cítí potřebu vyjádřit se k tématu navýsost pro náš národ citlivému. Jenom obecně respektovaná osoba, doznávající uznání ve společnosti, sama respektovaný vzor jako takový, může vést národ k většímu sebevědomí a občany k větší úctě v sebe sama. Tento vzor v osobě současného ministra školství, v jehož předsíni se zrovna přezouvají rádci nevalné pověsti – bohužel nenalézám.

A hlava státu? Nezapomínejme, že lidi, které potkává na své pozemské pouti, pouze dočasně používá k vlastnímu ozáření sebe sama. A pak je opouští. To národu zajisté – na rozdíl od něj – sebevědomí nezvedne a v budování národní hrdosti nepomůže. Ani stále koketování s tendencí k vyčleňování našeho státečku z Evropy a k zapouzdřování se do sebe. Vrátí-li se úcta, pokora a přirozený obdiv ke schopnostem a morálce do našich luk a hájů, bude tak jako tak záviset na naší mladé generaci.

Chovejme se tedy tak, aby o těch vzorech zase začali / alespoň /mluvit. Doposavad jim – zejména v politice a veřejném životě – moc příkladů nedáváme. S tím nepohnou sebelépe míněné osnovy NOVÉ /a lepší!/ výchovy – napsané rukou vedenou rádci na MŠ.

Jan Marušiak