Korupce je strašidlo obcházející současností. Do honu na toto strašidlo se zapojily všechny postavy politického představení – John i Nečas, Bárta i wannabe rebel Rampula. Pokud se nepokusíme popsat vztah korupce a společnosti, hrozí, že se neustálým opakováním stane prázdným pojmem. Něco jako „boj za mír“ svého času.

Zřejmě je opravdu zle – korupce proniká i do popkultury. Když měl být v seriálu Kriminálka Anděl popsán zkorumpovaný policista, učinil tak scénárista slovy „že přišel z Liberce, kde ho vyhodili od kriminálky, protože vynášel informace velkým chlápkům z radnice“. Liberec (nebo kterékoli město), radnice, korupce, policie, byznys. Funkční zkratka.

Korupce a demokracie

Rozšířeným omylem je povzdech, že „korupce vždycky byla a boj proti ní nemá smysl“. Korupce má prostor tam, kde existuje pravomoc o něčem rozhodovat a toto rozhodování má probíhat nestranně. Korupce je spojená s předpokladem rovnosti před zákonem, s demokratickou formou vlády spíše než s jakoukoliv jinou.

Druhým omylem je, že jde prostě o věc morální volby a jednotlivý akt i třeba kriminálního jednání. Korupce je systémová. Žijeme ve společnosti nerovného přístupu ke zdrojům, statkům, moci, informacím a rozhodování. Zároveň je základním předpokladem demokracie rovnost před zákonem a pravidly. Korupce je proto „spiknutím proti univerzalismu norem, jehož cílem je nahradit univerzální normy partikulárními privilegii,“ jak píše filozof Václav Bělohradský. Ještě přesnější je definice, že „korupce“ je interface mezi stavem faktickým a deklarovaným. Proto je boj proti korupci bojem za rovnost, vládu práva a občanskou společnost. Levice, u které bychom zájem o tato témata očekávali, je spíše ignoruje. Pravice je zase spíše dezinterpretuje na potřebu privatizace veřejných služeb.

Největší hrozbou není to, že někdo někde někomu předává úplatek. Je jí to, že politický systém je pod permanentním útokem organizovaných klientelistických skupin, které kvůli svému zisku kolonizují společenský život. Nepřevládá úplatkářství, ale klientelismus. Abychom jej popsali, projdeme nyní na konkrétních příkladech odspoda všechna patra korupčního jednání.

Naši furianti

Hamižní solitéři bývají odhaleni a potrestáni. Můžeme to vidět na příkladu kauzy starosty Brna-Žabovřesk Aleše Kvapila a tajemníka Brna střed Radovana Novotného, kteří by v těchto dnech měli nastoupit do vězení. Požadovali částku 4 miliony korun za to, že nebudou komplikovat realizaci stavebního projektu. Podnikatel vše oznámil policii, která při předstíraném předání peněz politiky zatkla. Podobným způsobem byl kdysi zadržen starosta Nového Boru Radek Nastič, který po zájemcích o koupi městských nemovitostí požadoval 10 % provizi z ceny. V září 2008 byl odsouzen k jednomu roku nepodmíněně a pěti letům zákazu činnosti – v souvislosti s úplatkářstvím se jednalo o vůbec první nepodmíněný trest pro politika.

Jiným příklad pochází z vojenských stavebních a ubytovacích správ. Policie začátkem roku obvinila skupinu více než padesáti osob, která od roku 2002 manipulovala se zakázkami především na stavební práce. Zajímavých je několik věcí – za prvé nebývale kvalitní práce jihočeské protikorupční policie, která několik let získávala důkazy a připravovala obvinění. V našich podmínkách jde o věc neobvyklou, připomínající spíše postupy protikorupční policie na Slovensku.

Druhou zajímavostí je organizovanost skupiny. V korupčním podnikání se jednalo o schopné selfmademany. Z ničeho vybudovali strukturovanou organizaci, která měla tři stupně řízení, pravidla pro utajenou komunikaci a nakonec i politické ambice. Osoby na prvním stupni koordinovaly a řídily postup celé skupiny i přidružených firem, střední článek měl na starosti zjišťovat informace o připravovaných zakázkách, ovlivňovat jejich zadávání a výběrová řízení a nejnižší článek získával informace, vytipovával vhodné osoby pro zapojení do sítě apod.

Skupina měla rychlý růst a dokázala generovat zisky v řádech desítek milionů. Zdá se, že podcenila politické krytí, ačkoli uvažovala i o způsobu, jak ovlivnit výběr na pozici ministra obrany. Na pár neznámých úředníků a podnikatelů úctyhodný výkon, i když to hoši v závěru dost přepálili. Žádná mocná mafie, jen jedna skupina, co byla odhalena.

Pak jsou případy větších ryb. Citace z tisku: „Bývalý senátor za ODS a starosta Chomutova Alexandr Novák dostal za přijetí čtyřicetimilionového úplatku dvouletou podmínku a musí zaplatit pět milionů korun. Soud s Novákem se táhl sedm let.“ Milan Jančík byl ve své poslední kauze dvakrát obviněn a dvakrát bylo obvinění zrušeno státním zástupcem.

S kauzou bývalého ministra životního prostředí Pavla Drobila opouštíme oblast prostého kriminálního jednání a dostáváme se na vyšší úroveň klientelistických vazeb. Soudě podle informací v médiích jej do centra politiky cíleně vyslala skupina podnikatelů. I tento případ má ale rysy jednání hamižného solitéra a zřejmě pouze proto se o něm dozvěděla veřejnost.

Pět rodin vládne všem

Nad tímto patrem je ještě jedno. Zde už nejde o rozkrádání veřejných zakázek, ale celých kapitol státního rozpočtu. Publicista Erik Best jej nazývá systémem pěti rodin. Opravdovými hybateli politiky a kmotry jsou oligarchové z nejmocnějších finančních skupin. Příkladem může být bitva o Sazku.

Jejich vliv můžeme vidět i jinde, například u penzijní reformy. I pravicoví ekonomové (jako Vladimír Pikora z Next Finance) hovoří spíše o hrozícím tunelu do penzijních fondů. Návrh penzijní reformy připravuje anonymní tým úředníků v útrobách MPSV. Vedoucím týmu je Ivo Foltýn, jehož profesní minulostí je Česká pojišťovna, PPF Capital Management, a. s., PPF Investment Company, a. s., a nakonec Penzijní fond České pojišťovny, kde byl generálním ředitelem. Dá se nazývat ještě střetem zájmů, když si penzijní fondy samy píší zákony?

Organizovaný zločin a trest

Společnost ohrožuje (či přímo ovládá) organizovaný zločin. Má svou místní formu. Nestřílí se na ulicích jako v Mexiku. Nevraždí se soudci a prokurátoři jako v Itálii. Chabá útěcha. Diktatury také většinou k fyzickému teroru sahají více ve své konsolidační fázi. Nadvláda zločinců a korupčníků je diktaturou současnosti. Násilí nemusí být nutně přítomno. Objevuje se na nižších patrech kriminálního podnikání, v době bojů o moc a území a především tam, kde nedostatek finančních prostředků neumožňuje sofistikovanější prostředky.

Korupce je vyjádřením napětí mezi faktickou mocí a formálními pravidly. V době ideového vyprázdnění politických stran dává kriminologie zřejmě lepší pochopení hráčů systému než politická věda. Veřejné prostředky, penzijní fondy a zdravotnictví jsou dnes hlavním terčem těchto hráčů.

„Starý“ organizovaný zločin je charakteristický faktem, že se jedná o skupinovou trestnou činnost, nadto skupin poměrně dobře ohraničitelných. Hovoříme tedy o organizované trestné činnosti páchané organizovanými kriminálními skupinami. Podstatou je ilegální kriminální podnikání. Moderní organizovaný zločin oproti tomu představuje nelegální aktivity obtížně def inovaných struktur či jednotlivců, které se skládá z působení v legální sféře, která je penetrována nezákonnými postupy. Sama služba či komodita není nelegální, ale je prováděna či obchodována nezákonným způsobem.

Ve filmu o italském prokurátorovi Giovani Falconem zaznívá věta: „Cosa Nostra má své lidi mezi politiky a kontroluje všechny veřejné zakázky na Sicílii, proto máme dálnice, které nikam nevedou, vyschlé přehrady, prázdné přístavy, zničená města.“ Nezní to povědomě? Termín mafie označuje zločineckou skupinu, která usiluje i o získání vlivu na politickou moc.

Klientelistická skupina

Klientelistická skupina představuje nejrozšířenější formu kriminálního podnikání v Česku. Tento jev má své kořeny v síti kontaktů vzniklé ještě za minulého režimu, jak píše Bohumil Pečinka. Hlavní dynamiku ale nabral až za klausovského budování kapitalismu – v době úprku byznysmenů před právníky, více Kožených apod. Odpovědnost mají konkrétní lidé, z nichž někteří ještě v politice působí.

Základem bývají regionální vazby. První z nich je skupina podnikatelů s kontakty na „své“ politiky. Skupina financuje jejich kariéru a očekává protiplnění: veřejné zakázky, manipulaci s územními plány, prodeje lukrativních nemovitostí apod. Extrémně v severních Čechách nebo na severní Moravě můžeme vidět skupiny bývalých veksláků, kuplířů nebo pašeráků, kteří zjistili, že až v politice lze vydělat opravdu zajímavé peníze. To je zmíněná penetrace právního prostředí kriminálními postupy.

Další nutnou podmínkou je cílené budování kontaktů na represivní složky policie a státního zastupitelství. Fungují jako zdroj informací, nástroj kriminalizace konkurentů a ochrana proti vlastnímu postihu.

Třetí oblastí je vytváření sítě kontaktů pro dodávání speciálních služeb. Dříve takovým dodavatelem byla kriminální subkultura – zastrašování svědků, vydírání apod. To ale patří spíše do podkapitalizovaných devadesátých let. Dnes to mnohem elegantněji obstarají různé detektivní a bezpečnostní agentury, advokátní kanceláře, média …

Skupiny mají tendenci expandovat i mimo své domácí území, spojovat se s dalšími a dosazovat své lidi i do politiky na centrální úrovni. Je otázka, jak toto riziko vnímají státní složky. Adresáty zpráv BIS mohou být ti, o kterých se v nich píše. Snaha podmanit si policii, státní zastupitelství a tajné služby je pro klientelistické politiky klíčová. Strategicky umístěná figura v systému státního zastupitelství může být jedinou překážkou mezi nimi a kriminálem. Podívejme se na boj kolem návrhu na odvolání pražského vrchního státního zástupce. Jak informoval Respekt, existuje podezření, že se skupina ve vedení Vrchního státního zastupitelství v Praze pokoušela manipulovat s vyšetřováním kauzy ministra Drobila.

Perspektiva demokracie

Lze očekávat tyto možnosti vývoje české politiky: Nejpravděpodobnější je, že oligarchové již nebudou využívat služeb lobbistů a nakoupených politických stran a vstoupí do politiky přímo. Signál v tomto směru vyslal například Andrej Babiš. Pak lze předpokládat něco jako berlusconizaci české politiky, bez charismatu a zábavného potenciálu italského premiéra. To by znamenalo mnohem brutálnější útok na veřejné prostředky. Na druhou stranu zřejmě ubude otravných skandálů politických amatérů a nastane doba manažerského řízení.

Možností druhou je zakonzervování současného marasmu a jeho pokračování ještě několik let, dokud bude existovat dostatek prostředků ve veřejných rozpočtech na uživení celé korupční chobotnice. Třetí alternativou je vláda populistů, tedy v zásadě verze první s kvalitnější formou manipulace veřejnosti a silnějším ovlivňováním represivních složek. To hrozí v případě, že veřejnost začne projevovat opravdu silnou nespokojenost.

Možnost poslední je, že dojde k renesanci občanské společnosti. Staré strany budou zdola převálcovány uskupeními, která se budou snažit vrátit politice rozměr služby občanům. Zárodky je možné vidět v občanských kandidátkách v komunálních volbách, odporu proti manipulaci těchto voleb nebo v nových iniciativách. To by znamenalo, že se často slepý „tekutý hněv“ zaměří na svého oprávněného adresáta.

Stanislav Beránek, Transparency International Czech Republic

Převzato s laskavým svolením autora z časopisu Nový prostor, kde článek vyšel. Autor je analytik korupce, v současné době působí v Transparency International. Text vyjadřuje jeho osobní názory.