Nechci zbytečně přežvykovat dané téma, které je v posledním roce opravdu módní, navíc mi jeden pán nedávno řekl, že jsem „kavárenský filosof“, a jiný zase, že jsem „salonní intelektuál“ (v podstatě mají pravdu), ale chtěl bych zde přeci jen uvést pár poznámek k problému klientelismu a korupce. Zdá se mi, že toto téma se před rokem stalo jakousi vstupenkou do politiky, jakýmsi velmi ceněným volebním lístkem, tedy vlastně i hlasem při samotných volbách, což může postupně vést (a vede) k tomu, že se z diskusí kolem klientelismu a korupce stává v pravdě (řečeno s Václavem Bělohradským) „politický kýč“.
Odtud je již jen krok k démonizaci celého problému, strašení lidí obludou neznámých rozměrů, a zejména potom je tu konečný krok v podobě honu na nejrůznější jiné lidi či strany, který má vést k odstranění těchto lidí či stran a instalaci nových lidí či stran, jež mají stav věcí náhle od základu změnit svým neotřesitelným kreditem. Naprosto nesouhlasím s názorem, že v Liberci právě prožíváme „druhou normalizaci“, a že „strach a vyhazov z práce za názor, třeba jen za zatleskání ve špatnou chvíli, se znovu šíří městem“.
To je podle mého názoru nesmysl, spíše často užívaný aktuální trend účelového používání historické zkušenosti. Žádná normalizace v Liberci není, strach se městem nešíří, prostě zde funguje systém neoliberální postdemokracie, se všemi svými nežádoucími vedlejšími účinky a nám lidem se to začíná pěkně zajídat, proto také teď hodně diskutujeme, píšeme, scházíme se a hledáme další cesty, což bychom např. v době dr. Gustáva Husáka opravdu nemohli ani náhodou. Ba právě naopak, na konkrétních příkladech jasně vidíme, že roste občanská angažovanost a osobní odvaha jednotlivých lidí. Strach a konformní šeď společnosti kolaborantů se stal minulostí.
Velmi souhlasím s myšlenkou Jana Šterna, ustavujícího člena výboru Veřejnosti proti korupci, že „demokracie se proměnila v oligarchický systém, kdy je jedno, kterou stranu člověk volí, protože nakonec vládne stejná oligarchická politicko-ekonomická struktura v pozadí. Většina lidí stále věří, že lékem je zvolení nové, lepší politické strany či nových a lepších lidí v partajích starých. To je omyl. Řešením není výměna osob, ale proměna systému.“ Tolik Jan Štern.
Podíváme-li se do již hluboké historie, vidíme jednu věc. Západní společnost, založená na křesťanských základech, ve vývoji pojetí ekonomiky a politiky postupně dospěla do stadia tzv. liberálního kapitalismu a liberální demokracie. Nejznámějším myšlenkovým představitelem a ideovým zakladatelem liberální ekonomie je zřejmě Adam Smith se svou knihou Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (2. pol. 18.století), kde přichází s teorií spontánního, neregulovaného řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti.
Jako metaforu přináší i podobenství o „neviditelné ruce trhu“, která vše sama o sobě posunuje, spontánně řídí, a tedy i jistým způsobem reguluje. Ale pozor, liberalismus se kdysi ve svých základech vždy opíral o další nezpochybňované společenské hodnoty z oblasti etiky, morálky a mezilidských vztahů. Proto také postupný vývoj liberálního myšlení dal možnost dobře ustavit ve společnosti demokracii a dal vzniknout nejvyšší vývojové vymoženosti ve společnosti, kterou je ochrana slabších, tedy vznik sociálního státu a sociální demokracie. Sociální nerovnost je automaticky daná, někomu je více požehnáno, někomu nikoli, ale ten je zase bohatým do jisté míry podpořen. Vzniká sociální solidarita. Nerovnost je přirozeným jevem, avšak pouze do té míry, dokud nepřekročí hranici nesouměřitelnosti.
Demokratický systém se tedy opírá o výchozí předpoklad, že každý člověk má svůj lidský kapitál, se kterým se na stejné startovní čáře zúčastní volné soutěže dalších lidí a tento svůj kapitál mají pak všichni stejnou možnost zhodnotit. Stejně tak je to i v původní liberálně demokratické politice, kde se jednotlivé politické strany se svým ideovým kapitálem účastní volné politické soutěže a voliči dají hlas takovému uskupení, které nejlépe odpovídá jejich ideovému základu, přístupu k životu a potřebám. A tak se to postupně vyvíjí, společnost bohatne a i relativně chudí lidé se ve srovnání s lidmi v jiném společenském uspořádání ve světě mají dobře.
Vývoj liberální demokracie a ekonomie však postupně vyprodukoval přinejmenším tři jevy, se kterými nebylo dopředu počítáno, a tyto jevy začínají paradoxně dusit tržní a demokratické principy. Za prvé: ukázalo se totiž, že jistá míra dobře promyšlené spolupráce v rámci konkurenčního prostředí maximalizuje osobní profit těch, kteří se spolu dokážou dohodnout a vytvořit konstruktivní tým, tedy jakousi širší podpůrnou síť vztahů.
Celkově se potom účastníkům těchto vztahů daří výrazně lépe a i státní ekonomice to přináší zisk, který je následně použitelný i na financování solidarity se slabšími v rámci sociálního státu. Potud je tedy všechno v pořádku. Jenže v průběhu další doby tím zásadně nabyl na významu právě princip těchto sociálních sítí, které založily kromě existence lidského kapitálu také nutnost tvorby sociálního kapitálu. Idea byla taková, že zhodnocením obou kapitálů bude dosahováno ještě mnohem větších zisků, což se nakonec také dělo.
Člověk na postu státního úředníka, třeba ministra, měl přístup k určitým zdrojům (např. veřejným zakázkám) a jiný člověk měl firmu, která určitý typ zakázky dokázala velmi kvalitně udělat. Oba tedy vlastnili nějaký svůj lidský kapitál (tedy zdroje). No a kolem toho se pohyboval ještě třetí člověk, který o obou zdrojích lidského kapitálu věděl, s oběma zdroji se znal, tedy disponoval kapitálem sociálním, takže mohl oba zdroje vzájemně propojit, např. lobbovat u státního úředníka za konkrétního podnikatele.
Státní úředník se tedy (často přes onoho lobbistu) dohodl s podnikatelem, že zakázku dostane a přitom si stanovili vzájemně výhodné podmínky, kterým následně podnikatel musel vyhovět a vyhovovat dále (korupce), chtěl-li zase od svého „patrona“ kus jeho lidského kapitálu. Udržoval a rozmnožoval si tedy se svým „patronem“ sociální kapitál a stal se postupně jeho „klientem“ (klientelismus).
Síť klientů se začala postupně rozšiřovat, rychle růst, a bylo přirozeně potřeba ji nějakým způsobem uspořádat, např. do nějakého systému hierarchie, který potom snadno nabyl struktury mafie, jež je vzhledem ke své autonomní organizaci k tomuto účelu velmi výhodná. V klientelistickém uspořádání potom platí další pravidlo, a to je, že i ten nejposlednější klient si stojí na trhu o poznání lépe než kdokoli, kdo klientem není. V tomto bodě se však začíná tržní mechanismus, založený na liberálních principech rovných příležitostí, sám sebou zahlcovat a jeví se jako anti-tržní. A to je problém. Sám sobě se postupně muže stát brzdou a velkou nevýhodou, viz předražování zakázek, plýtvání veřejnými prostředky a generování dluhů.
Za druhé: zhruba od 60. a 70. let minulého století se společnost západního typu výrazně zacílila na parametr osobního bohatství a konzumu. V tuto chvíli se začíná proměňovat i základní liberální paradigma v tom smyslu, že v podstatě jedinou mírou všech věcí je zisk a růst, přičemž vše, co zisk přináší, je v podstatě automaticky dobré. A zde jsme u počátků neoliberalismu. Jan Štern a Jiří Pehe důrazně upozorňují, že je to cesta, která přeměňuje lidi a přírodu v disponibilní, recyklovatelné zdroje pro průmyslovou výrobu za účelem zisku.
Politika, společenské vědy a zábava (např. i umění), které by měly nezávisle nabízet širší pohled na svět, jsou kolonizovány ekonomickými zájmy účelnosti a zisku. Zatímco klasický původní liberalismus vyrostl organicky z víry v Boha a chápal svobodu v kontextu pokory před jakýmsi „vyšším řádem“, neoliberalismus je projevem neskonalé individuální lidské pýchy. Je to vlastně náboženství svého druhu, v němž byl na místo Boha dosazen Trh se svým HDP. Ve společnosti tím následně padají veškeré kulturní, ekologické a konzervativně rodinné hodnoty, včetně jakýchkoli pravidel. Společnost se postupně ideově vyprazdňuje.
Dokonce i právo je účelově ohýbáno a přizpůsobováno zájmu růstu, zisku a konzumace. Média produkují účelový infotainment, zábavní průmysl pak lacině přitakávající entertainment. Jakékoli opatření, které má vést k omezení korupce a klientelismu je ihned vnímáno neoliberály jako útok na osobní svobody jedince. Neoliberální svět se ostře dělí na schopné, kteří vždy podnikají, a na ty neschopné, kteří se musí nechat zaměstnat. Politické strany se v tomto prostředí mění na firmy obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě. (Jan Štern, Jiří Pehe)
Za třetí: dalším jevem, se kterým v klasickém liberálním pojetí demokracie a ekonomie nebylo zřejmě počítáno, je korupční a klientelistické prorůstání ekonomiky a byznysu do politiky. Takže, zatímco, první jev dusí zejména tržní princip, druhý a třetí jev podvazují a dusí základní principy demokracie a způsobují, že se zde účastníme jakéhosi podivného útvaru neoliberální postdemokracie, který některé demokratické principy již účelově potlačil a vyprázdnil. Korupční a klientelistický pakt byznysu s ekonomikou pak považuji za největší nebezpečí pro fungování demokratické společnosti.
Výkonná moc se touto cestou soustřeďuje do rukou velmi malé a elitní skupiny občanů naší země. Pokud se pozorně podíváme např. na fungování našeho polostátního energetického gigantu, je to nabíledni, ilustrativní ukázka politicko-podnikatelského propojení. Může se tak klidně stát, že třeba dva lidé, abychom nebyli konkrétní, tak třeba nějaký Martin a Roman, soustředí ve svých rukou neuvěřitelnou ekonomickou moc a následný bezprecedentní politický vliv. A v našem českém případě jsou oba pánové soustředěni v jedné osobě. Náš stát může tedy nést hrdou značku ČEZko 2in1. A to je pouze jeden případ z mnoha.
Raději již skončím své kavárenské plky. Pokud se tedy podíváme na celou věc výše uvedenou optikou, vyplývá s toho i možná strategie dalšího společenského tlaku na změnu. Rozhodně zdaleka nestačí pouze ukazovat prstem, vymítat, odklízet a nahrazovat něčím jiným v rámci stávajícího politického systému. Jakmile totiž přijdou do systému nové tváře exorcistů, začnou se postupně chovat buď podobně (viz Věci veřejné ve „velké“ politice), anebo jsou na základě cizojazyčné komunikace rychle systémem odmítnuti a vyplaveni do izolace (viz Změna pro Liberec v politice komunální). Političtí podnikatelé si totiž mnou ruce, když se společnost začne hádat a znepřátelí se skupiny lidí proti sobě.
A úplně nejlepší je, když za původce všech těch hádek a nepříjemností je označena nějaká jasně definovaná skupina politiků či občanů. Svést všechno na ZpL nebo na ODS nebo na odboráře nebo na seniory nebo na Romy, to je nejkrásnější zjednodušení, které si mohou skuteční animátoři politického dění přát, aby se od jejich záměrů odvrátila pozornost.
Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut, Liberec
