My se zhruba jednou za dvacet let setkáváme na náměstí v Liberci, obvykle tehdy, když Oni dávají příliš najevo, jak je jim zcela jedno, co si myslíme My.

Oni si tady v Našem městě za naše peníze dělají, co chtějí, ale když si My zvolíme v demokratických volbách zastupitele, kteří by se pokusili zastavit plýtvání našimi penězi, Oni je odstaví, kdykoli je napadne. Vypadá to, že jsme jim dobří jen na to, abychom jim dali své hlasy a pak dali pokoj.

Divit se budou zase až při volbách, kdeže My jsme, že na volby kašleme. Před volbami se My můžeme těšit na Jejich báječné sliby, případně nějaký ten oranžový či modrý guláš… Tohle mi táhlo hlavou při úterní demonstraci před radnicí. Dosud jsem tu byl vždy jako součást My, a najednou jako zastupitel, tedy jako Oni.

Jsem tu tedy za My, nebo za Oni? Jak se to stane, že se z My stanou Oni? Vlastně se cítím stále jako My, stejně jako v osmašedesátém, když nás tady vyučovaly demokracii tanky, a za rok na to v devětašedesátém pendreky už našich policistů, vlastně příslušníků. Dalších dvacet let jsme My jezdili na chalupy a na čundry a k moři do NDR, nebo jsme emigrovali. Oni byli někde jinde, v sekretariátech, na úřadech. Prostě to bylo řádně rozdělené, aby se to nemíchalo. Snad jen tajní vypadali jako My, ale byli to Oni. Na konci toho bezčasého dvacetiletí to už bylo k nesnesení „hustý“ a tak jsme se začali tu a tam střetávat, My a Oni. V různých výročích jsme pomalu My zvedali hlavu, a Oni se nám ji snažili zase sklopit.

V devětaosmdesátém jsme si My zase už troufli se nebát a vylezli jsme na náměstí všichni. Oni se neměli už kde skrývat a tak se mezi nás zamíchali, a zase jsme byli všichni My. Proto tolik radosti. Jenže, nesmícháš olej s vodou, když se přestane třepat, zakalená emulze se usadí a zase je tu čirá voda a na ní plave olej. Tak se postupně zase objevili Oni. Jak to, že přesto, že jsem na místě, kde stojí Oni, cítím se jako My? Bude to tím, že jsem byl zvolen za Změnu pro Liberec, a tu Oni cítí jako cizí těleso v hřišti. Zatím.

Možná bychom se My měli přizpůsobit, a začít se chovat řádně jako Oni, abychom odstranili problémy v komunikaci, jak tomu dnes Oni říkají. Musím najít nějaký konkrétní příklad, na kterém bych mohl pochopit, jak se to děje. Vybavuje se mi první zaskřípání v koalici na lednovém jednání zastupitelstva města (předvolební nekonečné tahanice s panem Šolcem z LO, který se do poslední chvíle tvářil, že jedná současně také s panem Kittnerem z ODS, nepočítám, i když ty zanesly do koalice podstatnou nedůvěru). V lednu část koalice ve shodě s ODS poprvé shodila návrh primátora Korytáře na řešení dlouho se vlekoucí majetkoprávní kauzy.

Kdo jen trochu ví o tom, jak dlouho se věnoval Korytář ještě v opozici kauze bratří Klusáčků, kteří díky neschopnosti zastupitelů bránit majetek města proměňují postupně svou investici 450 tisíc do restaurace Mošner na desítky miliónů za 3 byty a rozsáhlé pozemky v chráněné krajinné oblasti, může pochopit, co se to stalo v momentě, kdy bylo možno ještě část té machinace zastavit a místo toho někteří členové ČSSD a LO hlasovali ve prospěch ODS a bratří Klusáčků, nebo se zdrželi hlasování a tím nemravný obchod s městským majetkem umožnili dokončit.

Tady se koalice z My rozdělila na My a Oni. (kdo chce víc vědět o kauze, může se podívat na pořad Reportéři ČT na webu Náš Liberec) My měli jasnou převahu 25 hlasů a mohli jsme věc vyhrát, ale Oni nám to překazili. Nejen Korytář mohl vyhrát, ale My všichni jsme mohli zvednout hlavu a uvěřit, že je možné zastavit nekalé praktiky, které mění některé lidi z My do těch cizích, co jim říkáme Oni. V My a Oni pak už není snadná domluva, protože skoro všechno provází nedůvěra, podezírání, nejistota.

Tak když se dnes firma Syner brání tomu, že je spojován s pádem koalice, má částečně pravdu. Jde o mnohem více lidí, kteří všichni měli naději, že si z toho velkého společného koláče, který jsme spolu v tomto městě mohli užívat My všichni, utrhnout pro sebe přeci jen větší díl a stanou se „lepšími lidmi“ budou někdo, budou totiž Oni. Protože s námi, kteří tvoříme ono „My“, se pak už nemohou tak docela dobře bavit, budou mít svá golfová hřiště, své vily ohrazené zdí a své lidi až tam na radnici, kde je možné malou investici proměnit za velké peníze. Ale za jakou cenu?

Vladislav Chvála, městský zastupitel za Změnu pro Liberec