Před necelým týdnem skončil v Liberci festival Jeden svět, který do našeho města zavítal již po osmé. Ač organizace Člověk v tísni, která festival pořádá, často čelí kritice pro politickou vyhraněnost a absenci některých „lidskoprávních“ témat, jako každý rok i letos nabídla škálu zajímavých snímků. Mezi těmi, které mohli obyvatelé Liberce shlédnout, byly i dva filmy, které ukazují dnešní postsovětské, kapitalistické Rusko a jeden snímek, který se vrací do 90.let 20. století, do pravěku ekonomické transformace v českých zemích. Pokusme se podívat, co mají společného.
Je tomu téměř 200 let, co jeden z největších ruských básníků a představitel revolučního romantismu, Alexandr Sergejevič Puškin napsal, že nikde po celém světě není tolik tak bohatých a tolik tak chudých lidí jako v Rusku. Puškinem popsaná zkušenost obrovské agrární země, rozkročené mezi Asií a Evropou, dala sto let po jeho životě příčinu k výbuchu obrovského sociálního konfliktu, který poznamenal dějiny celé planety minimálně na celé jedno století. Jaké je ale Rusko dnes, 20 let po pádu sovětského, byrokracií zdegenerovaného impéria?
Prvním z obou „ruských“ filmů je „Vodka faktory“, který natočil režisér Jerzy Sladkowski. Popsal život jedné neúplné rodiny, kdesi u Čeljabinsku, kterou trápí všechny bolesti ruského proletariátu. Matka i dcera, obě opuštěné brzy po svatbě a narození dítěte, se lopotí pod každodenním návalem ubíjející, nudné a odcizené dřiny, stejně jako většina jejich tamních vrstevnic. Těžký alkoholismus mužů ruských dělnických vrstev jim dal dávno zapomenout na rodinné štěstí a každá hledá únik jinde – matka ve snu o návratu staré lásky z mládí a dcera opustí i vlastní malé dítě ve víře v kariéru herečky ve vybájené Moskvě. Mrazivější než všudypřítomná zima ruských rovin je pocit bezvýchodnosti a bídy, který je vidět z domácího i veřejného prostředí, které poznalo nějakou investici a inovaci možná tak před dvaceti lety.
Jak poznamenal jeden z účastníků promítání v Liberci situace vůbec ne nepodobná některým koutům České republiky (ale i samotného Libereckého kraje), kde nemalá (a často většina) pracujících lidí poznala tvrdost neviditelné ruky trhu, která si jako dobytče na porážku odvedla kdysi fungující podniky a s nimi i důstojnost a perspektivu tamních životů.
Dalším snímkem z ruského prostředí byl „Zločinci ze zákona“ od izraelského režiséra Alexandra Genteleva. Jedná se o dost šokujících výpověď těch, kteří na ruském kapitalismu posledních dvaceti let naopak nesmírně vydělali. Celý film je vlastně zpovědí odcházející generace ruských zločineckých bossů, tak zvaných „vorů v zakoně“, tedy právě „zločinců (zlodějů) podle práva“. Celkem tři šéfové ruského podsvětí, kteří si dnes užívají pro drtivou většinu lidí naprosto nepředstavitelného bohatství a luxusu, otevřeně mluví o praktikách, které jim jejich majetky a postavení přivedly. Včetně vražd, vydírání, loupeží a všudypřítomné korupci, zkrátka o postsovětské realitě dnešního Ruska. Po filmu následovala velmi zajímavá debata se Stanislavem Beránkem z Transparency International a Petrem Pojmanem, rusistou, který problematiku ruského organizovaného zločinu přednáší například na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Jakoby odezvou ruské restaurace kapitalismu a divoké privatizace, ale v malém, českém provedení byl snímek Radima Procházky „Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace“. Autor v něm zpracoval (snad příliš krátce a trošku narychlo) příběh malé moravské vesnice, dvoutisícových Drnovic, kde v polovině devadesátých let vyrostl tehdy nejmodernější fotbalový stadion v zemi, schopný pojmout cca 10 tisíc lidí. Na příkladu majitele zdejšího klubu, podnikatele Jana Gottwalda jsou divákům ilustrovány poměry divokých devadesátých let, privatizace klíčových státních podniků (Chemapol, Setuza), nediskutovaná, jediná cesta Václava Klause a její důsledky i růst moci takových lidí, spojených s podsvětím jako byl Pitr, Mrázek, Krejčíř…
Sliby budoucí prosperity, tunelářství, rozkrádání společenského majetku, propojení byznysu a politiky. Nikoliv v takové míře a ani s tak pro demokracii devastujícími důsledky jako v Rusku, ale stejně tak varující. Ostatně ani v Liberci nezůstala devadesátá léta nepotřísněná podnikatelskou krví a zdejší klientelistické prostředí, drancování veřejného majetku a přítomnost korupce proslavily naše město daleko na jih od Ještědu i na sever od Jizerských hor. Snad za to může střídání generací, snad pomíjející strach zúčastněných, že se společenské problémy otvírají až tehdy, když už tolik nepálí, trošku vychladnou. Ale i tak za takovou diskusi díky, stejně tak jako patří dík libereckým organizátorům letošního festivalu Jeden svět.
Jaroslav Tauchman