Dolní kasárna

Do Dolních kasáren v Liberci jsem se stěhoval z obří posádky v Milovicích v roce 1967. Bylo to ve dnech šestidenní války na Středním východě. Izraelci dávali právě na frak všem okolním arabským státům. Už to vypadalo, že sovětští poradci uspějí, a ti správní prohrají, ale pánbůh, jak se říká, stál na té správné straně a velkohubí islamisté skončili v Suezském kanále.

My, Češi, tehdejší pevná hráz Varšavské smlouvy, jsme se jen třásli na to, jak utíkajícím Mohamedánům podat spřátelenou ruku. Nešlo to, bylo tu NATO a hrozba celosvětového konfliktu. A tak mě na bráně Dolních kasáren v Liberci vítal voják s dalekohledem pátrající na obloze po izraelských letadlech Mirage, která rozprášila arabská letadla už během první dnů války a čekalo se, že při jejich apetitu se pustí i do nás….

Byl jsem převelen k velitelské rotě. Velela mi občanská pracovnice paní Pavelková, vdova po důstojníkovi. Té velel major Vedral, co denně dojížděl ze Semil a už se těšil do důchodu. Sloužil ještě za Protektorátu, coby vládní voják v Itálii. Na téže chodbě dlouhé kasárenské budovy stojící podél hlavní silnice sloužil i major F. On a Napoleon Bonaparte byli stejného chorobopisu i téže postavy. Major F. byl aktivní. Začal si s tím, už když chytal v padesátých letech na čáře emigranty, co chtěli přes kopečky.

Vynikal rovněž v činnostech, dá se říci análních. S podivem i jemu pánbůh přál, nosil odznak za úspěšné seskoky z letadla. Člověk by řekl, že by se mu padák nemusel pokaždé otevřít. No, jak vidno otevřel. Co předváděl v tom šedesátém sedmém roce na naší kasárenské chodbě, předčilo všechna očekávání a jeho chorobopis doplnilo o zajímavé údaje.

Přiběhl za paní Pavelkovou, jestli chce něco vidět, aby se šla podívat na záchody, jak tam dvě česká knížata pucujou ucpaná WC: „Osobně jsem jim je ucpal novinami, udusal a teď se je Lobkovic a Černín snaží zprovoznit. Dostali na to dvě hodiny. Pak ucpu ty záchody o patro níž. Voni jsou, paní Pavelková, bratranci. Jsou to jenom záložácká cvičení, ale já s nima zatočím, se šlechticema zdegenerovanýma…“

Hoši si tedy mákli, svět se nezbořil, ale podívat jsme se nešli. Paní Pavelkovou bolela kyčel a já musel do banky. Náš velitel Vedral si ještě před majorem F. vytáhl z trezoru láhev, napil se z ní a dodal, že to má za dva měsíce do civilu, a že z jedné prdele poleze hned do druhé. Asi si našel nějaký přivýdělek k důchodu. Myslím, že major F. neuspěl se svou podívanou u nikoho.

Nejhorší je, když se někomu zelená barva z bandasky na krku dostane přímo do mozku a okolních dutin. To se z normálního chlapa stává tzv. zelený mozek a málo se liší od mluvícího papouška. Byl-li zelený mozeček ambiciózní, pak se stal postrachem celému okolí. A přidal-li se k tomu ambiciózní napoleonský komplex, bylo na průšvih zaděláno. No, přežili jsme to.

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče