Strýček námořník

To máte tak. Když se z kluka, co se narodil kousek od liberecké radnice stane námořník, důstojník 1.třídy a později i kapitán, někteří kolem mu to i závidí. Ne všem se splní jejich životní přání. Vedle v Sasku už černé holinky podupávaly po kočičích hlavách sousední Žitavy a tatínkův bratr si prosadil, že tam půjde do učení a vyučí se, coby budoucí lodní mechanik. Děda prý jenom mávnul rukou, že strýček bude prvním mašinfírou na parníku, co popluje po Nise, a že je škoda, že se toho nedožije.

Hitlerovy holinky a norimberské zákony v uměle vytvořené sudetské župě vše obrátily naruby, ale strýc se ještě stačil vyučit, aby z něj byl lodní mechanik. Přesto, že mu bylo sedmnáct a moc neplánoval, ocitl se včas daleko za hranicemi v Anglii a prý dělal Angličanům starosti. Podílel se velmi aktivně na potopení lodi ,,Patrie“, což mimochodem zachránilo život spoustě lidí, co utíkali před vyhlazovacími tábory do Palestiny. Když jej Angličané pustili z vazby, tak jenom, aby oblékl znovu námořnickou blůzu a bojoval s Němci až do konce války. Byl mezi těmi, co prošli v roce 1945 oním slavným průvodem zahraničních vojáků po Václavském náměstí. A přitom znal sotva pár slov česky…

Ze strojníka lodních motorů zaoceánských parníků povýšil na prvního důstojníka a na rukávech mu postupně přibývalo pásek, které byly stále širší. Později, už jako vysoký úředník ministerstva námořnictví, aby nepřišel o kapitánský patent, musel občas na loď znovu plout po mořích. To pak z celého světa přicházely krásné barevné pohledy klukovi, co se taky narodil kousek od liberecké radnice, ale kterému scházela vize pokořit moře a oceány.

Co si přeji, že mi pošle napsal a myslel to doopravdy. Bylo mi deset a napsal jsem mu do Jokohamy v Japonsku, že chci vycpaného, aligátora – tak do metru. Poslal mi ho z Maracaiba, z Venezuely. V té době u nás nebyly pomeranče, chtěl jsem bedýnku pomerančů, ty velké z Izraele, z Haify. Přišly. Krásně zabalené, každý zvlášť v bedýnce po dvanácti kouscích. Bože, jak voněly! A chutnaly jako med.

Když byl v Rotterdamu psal, že tu mají největší trh s exotickými ptáky, zda ještě platí, když jsem mu psal o papouška, co umí mluvit. Že mi ho tedy posílá, ale učit mluvit ho musím já… Papoušek do Čech opravdu došel. Ale existovaly veterinární zákony, že nejprve musí do karantény. A protože to byl papoušek vzácný, buď jej vrátí, nebo, když táta nezaplatí a bude souhlasit, že jej dají do zoologické zahrady. A tak jsem se léta chodil dívat na mého papouška, co na lidi pokřikoval: „Dej mi pětník!“ Víc česky neuměl a kde se to naučil jsem se nedopátral..

Když strýček v roce 1968 přijel do Liberce, přijel prý domů. Tak mi to opravdu řekl a kdyby ta naše Nisa byla splavná, nejraději by tu postavil přístav, pověsil admirálskou uniformu na hřebík a Liberec by proslavil, co přístav první třídy. Nemohl se rozloučit a odjet.

Za strýčka ale opět rozhodly cizí vojenské holinky. Vrátil se tam, kam my jsme nesměli. Doma byl ale opravdu tady v Liberci. Strýček i teta už umřeli a sestřenice pracuje v nemocnici v poušti ve městě Berševa. Ta už je doma tam, mezi lidmi jednadvacátého století, kam občas dopadají palestinské rakety…..
                    

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče