Článek lehce jubilující

Bude to rok, kdy týden, co týden zveřejňuji na tomto občanském a protikorupčním webu něco, co by mohlo naplnit i tu první část názvu, co by snad i odlehčilo dramatičnosti liberecké současnosti a tak se má povídání dostávají k vašim očím a dál do mozku, aby odešla s další myšlenkou, vzpomínkou, povinností…

 

Jsou to osobní vzpomínky a příběhy,  reakce na paměť, která tak, jako vše na světě věkem odumírá a zapomíná. Nikoho nenutím sdílet mou snahu vzpomenout si, případně srovnat ono „dříve“ a „nyní“.  Každý má právo na svůj názor a čtenář může přestat číst a nesouhlasit. Proto se pod své názory podepisuji, abych mohl odpovědět mému oponentovi – bude-li. Není – pokud neberu v potaz pravidelné anonymní kázání, co mám psát, jak psát, proč bych psát neměl, a že příspěvek je zveřejněn i na mém blogu „Egonovy pohledy“. Web Náš Liberec poctivě pojmenovává mé příspěvky „Z Egonova blogu“, a v záhlaví uvádí, že web není jen protikorupční, ale i občanský. Co dodat víc? Nic.

Velkou podporou je mi i návštěvnost mého blogu, který má po šesti letech, co na něm zveřejňuji své fejetony, návštěvnost 70.000 a je čistě nekomerční. A znovu, pokud se čtenářům obsah nelíbí nemusí se vracet, ale oni tak přesto činí. Zanedlouho mi bude 70 let, mé psaní ani mé knížky mne neživí – píšu pro radost. Mimochodem v září vyjdou „Zapomněnky“ a vy všichni, kteří mě povzbuzujete, se na ně můžete těšit. Budou i protikorupční a samozřejmě i občanské, osobní, adresné a hlavně podepsané.

Co na závěr? Mohu vám slíbit, že pokud to půjde, nepřestanu psát. Téměř patnáct set fejetonů na mém blogu „Egonovy pohledy“ jsou k dispozici i čtenářům webu „Náš Liberec“. Ne všechny fejetony zůstávají aktuální, nehrají si na víc, než jsou. Jsou malou časovou epizodou popisující „život“ společnosti, kousek vašich i mých vzpomínek. Nic víc bych si nepřál, moji milí čtenáři, než najít v mých vzpomínkách sebe, své rodiče, přátele, naše obdobné prožitky, mít radost z toho, že žijeme a kolem nás ubývá těch, kteří mít oháňku, tak se do ní hryžou, dokud si ji neuhryžou.

 

S pozdravem vám všem, lidem dobré vůle a díky za podporu

 

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče