Po čem se mi stýská? To nejsou staré časy, to nemá nic společného s politikou. Na světě vždy budou vyžírkové a darebáci a schovávat se budou pokaždé za pěkná slova plná nadějí, jak bude, jen co porazíme nepřítele a zaplatíme dluhy.Na co vzpomínám a nevím zda je, či bude jednou lepší? Na tramvaje….

Růžové brýle, brýle mámení, brýle, bez kterých svět není… Ano, pomáhají nám. Bez nich vidím skoro nic… Jestli něco prodražilo oproti světu, co tu byl, pak to jsou obroučky brýlí, práce optika, očního specialisty. Něco o tom vím. Brýle nosím od puberty….

To léto bylo úžasné, jaro snad bylo ještě hezčí. A to mluvím o Liberci. Ale je to tak. Pokud je někomu tak málo a za pár měsíců jde do civilu, tak by mu i počasí na Islandu o vánocích připadalo, jako letní….

Co tak asi mohou pomníčky říct chlapci ve věku 10 let? A přesto si toho o nich dost pamatuji. Děda bydlel na hřbitově a tam je pomníčků habaděj. Ty jsem ale neměl na mysli, myslím ty na náměstích, v parcích, u budov, nebo přímo tam, kde se něco událo……

Už nestojí. Stávával ve Vaňurově ulici, na rohu proti sběrným surovinám a byl hojně navštěvován. Byla tu celnice, ale pro žáka páté třídy a sběratele známek jedinečná možnost obohatit své sbírky, kde se něco  dozvědět o známkách od sběratelských legend, co tu žily a sbíraly v podmínkách tak prazvláštních……

Bude to rok, kdy týden, co týden zveřejňuji na tomto občanském a protikorupčním webu něco, co by mohlo naplnit i tu první část názvu, co by snad i odlehčilo dramatičnosti liberecké současnosti a tak se má povídání dostávají k vašim očím a dál do mozku, aby odešla s další myšlenkou, vzpomínkou, povinností……

Pohled na město je pokaždé jiný. Jaro, léto – všechna roční období jej okrášlí něčím novým. Pohled na město od vlakového nádraží, vám poskytne takzvaně první dojem a ten nebývá vždy nejlepší. Obdobně jsem i já asi v deseti letech vnímal město, když jsem vystoupal schody nádraží a přede mnou se otevřelo panorama nesrovnatelné…

Od útlého mládí mě udivovala ta prazvláštní přízviska hotelů, restaurací, lékáren. A pokud u vchodu ležel vycpaný medvěd, nad hlavou mi poletoval vycpaný výr, orel, nebo zlatý bažant. Název mě dostal a já se těšil na to, co je za dveřmi. Když do lékárny v Liberci, tak U Orla, když pivo, tak Zlatý bažant. Když…

 Karlováci to měli v minulém století do školy v Machníně nejblíž zkratkou kolem vodárny a koupaliště. Co platilo včera, dnes už neplatí. Jak jsme těm spolužákům z Karlova záviděli! Chodili cestou kudy jezdily jen traktory a silné motorky. Když byl sníh přicházeli víc než zasněžení, když pršelo, přišli zmáčení, když svítilo sluníčko, opálení. Zažívali něco dobrodružného, co…

V zátopové ulici bylo veselo. Tolik přemnožených potkanů dosud nikdo neviděl. Lidé, kteří přišli na výzvu dosídlit pohraničí i po odsunutých Němcích to spojovali s tím, že je to pomsta za Sudety. Kolikrát jsem to za svého mládí musel vyslechnout! A přitom to bylo v nás, v těch, co vyhazovali odpadky z kuchyně jen…

Na počátku padesátých let jsem byl svědkem výstavby parku naproti židovskému hřbitovu, později proměny hřbitova na park nad jedním ze závodů n. p. Severka v Ruprechtické ulici. Nyní, a v to silně doufám, uvidím propojení tří-čtyř menších parčíků v centru města v jeden centrální městský park. Těším se a doufám, že úmysl pokoří všechny…

Ta ulice byla, a co si budeme namlouvat, stále je v záplavové části Liberce. Ale co, tehdy to lidé, kteří tam bydleli tak úzkoprse nebrali. Voda přišla a vzala s sebou, co by stejně přišlo na zmar letos, za dva roky. Televize, elektrické pračky, auta, drahá elektronika v té ulici nebyly, tak o co šlo. Šlo jim…

Co máme za důležité, je dáno věkem. Zůstat dítětem, mít jeho touhy a přání se nepodaří každému. Patřím k těm, co nehledají, aby uškodili. Hledám pro zábavu, ne pro jedovatou slinu. Nezávidím. V mých příbězích nehledejte spásu světa, spíš touhu a cíl – vzpomínky….