Někdy je až rozkošné, jak si umí někteří politici naběhnout. Zvlášť potom ti, pro které je patos hlavní politickou zbraní. Tento týden jsme také oslavili Den svobody slova, snad ne jako jeden z posledních.
V týdnu jsme si trochu vystřelili z náměstka Ivana Langra ze Starostů pro Liberecký kraj. Možná to není pěkné, ale úplně to k tomu svádí. Zvláště pro styl sebeprezentace, který pan náměstek ve veřejném prostoru volí a který je plný šroubované krasomluvy, patosu a velkých slov.
O co šlo? Stačilo mu jen připomenout, jak ještě před pěti lety psal o prodeji pozemku, jehož následnou směnu dnes hájí se stejnou vehemencí a přesvědčením, jako ještě před nedávnem kritizoval jeho prodej ve své rigorózní práci, které se mu stala vstupenkou do zdejší politiky.
V ní se příslušným mravoučným závěrem mocně opírá do místní chobotnice, která vyrostla a nabobtnala v libereckém modro – betonovém hnízdě. Nic proti tomu a ve své vysokoškolské práci, kterou tak sám rád označuje za vědeckou pravdu. Ostatně ne zřídka v ní čerpá z našeho webu.
Jenomže kariéra a pragmatismus nejde vždy sloučit se zásadami a morálkou. A také těžko v liberecké politice hledat větší příklad kariérismu, než je ten pana náměstka. Demokracie a boj proti korupci jsou pěkná věc, ale náměstkovské křeslo je přeci jen pohodlnější. Dnes je v radě města s tou zlou ODS a sotva půl roku po volbách už musí hájit i ty zcela jasné příklady klientelismu a „systémové korupce“.
Nicméně koalice má před sebou ještě 3,5 roku práce a bude určitě pěkné sledovat a porovnávat, jestli se zase někde neobjeví stejně roztomilý případ, jako je ten pozemku pro Kalendář Liberecka popsaný v rigorózní práci páně náměstka.
V pátek 3. května se slavil Mezinárodní den svobody tisku. Byl vyhlášen OSN roku 1991 tzv. Windhoekskou deklarací, která konstatuje, že svobodný tisk je podstatnou oporou demokratické společnosti a spravedlivého lidského úsilí po ní.
Po téměř třiceti letech není, alespoň v našem kulturním prostoru nebo konkrétně v České republice, problémem násilná, státní cenzura, byť to tak, s notnou dávkou trapnosti, někteří politici rádi prezentují. Problém je v autocenzuře a nesvobodě ekonomické, existenciální.
V České republice se během tří desítek let polistopadového kapitalismu podařilo to, že drtivá většina mediálního trhu je v rukou miliardářů, chcete-li oligarchů. Ten problém je ale systémový a je celkem jedno, jestli to a to vydavatelství vlastní Bakala, Křetínský nebo Babiš.
U posledně jmenovaného je kumulace moci o to více flagrantní, protože je zároveň aktivně politicky činný. Což jsou ti zbývající (nejen oni dva jmenovaní) samozřejmě také, ale jen zákulisně a nepřímo. Podstata je ale stejná.
Stejná je i v menších případech v regionech, kde si politici skrze samými schválené rozpočty (schválené jimi z veřejných prostředků) nakupují místní, menší média. Výsledek je pak vždy stejný, byť často na začátku záměrný a vůbec ne chtěný. Je jím zmíněná autocenzura a (ne) dobrovolné sevření v náruče zadavatele.
Aktuálně si v Liberci i na úrovni kraji suverénně vládnoucí Starostové navýšili rozpočty na vlastní propagaci nebývalým způsobem. To si před nimi nedovolila ani ODS, ani ČSSD, které pro podobné způsoby Starostové vystřídali. Bude ještě zajímavé mediální pavučinu pozorovat a rozplétat. Hanba jde ale primárně za těmi, kteří ji předou, ne těmi, kteří se do ní chytají.
