Koberce, to byla vskutku ,,těžká metráž“. Prodávat koberce v Liberci, v tomhle kraji, to byla výsada těch nejbohatších, chytrých, těch, co chtěli pořád nahoru. Prodávat laciné dětské námořní oblečky, vše za pár šprdlíků, to taky neslo miliony, ale to bylo pod úrovní těch, co handovali v kobercích…

Mám to z první ruky. Otec se v Liberci vyučil tkalcem, a kdo nikdy netkalcoval, jako by nebyl. No, nezní to dnes krásně v prázdném prostoru, kde kdysi podnikali Liebiegové, jeden, druhý, celá plejáda textilních baronů. O kousek dál v Maffersdorfu ti, co spřádali útky a uzlíčky v nádherné „tépichy“, co neměly v monarchii obdoby.

Naše Sudety byly plné textilu. Od plátna a povlíkání po těžké oblekoviny, tvídy, manšestry, hodně tureckého vzoru, šátky, ubrusy, přehozy. Nádherná litinová monstra, těžké žakáry… Když jsem se učil tkalcovat já, tak jsem na začátku 60. let dvacátého století ještě obdivoval stavy z počátku století, co šlapaly stále, jak švýcarské kapesní hodinky. V lemech jejich masivních korpusů se skvěly reliéfy v litině, symboly rakousko-uherských c. k. dodavatelů s nádhernou rakouskou orlicí a s textem v němčině. Na půdách továren v té době bylo ještě plno vzorů, mustrů, ukázek, co všechno ti dole v halách uměli, co všechno musel někdo zabalit, adjustovat, vložit litografický barevný obrázek, naložit na vozík a k expedici, co zítra musí pryč.

Co obchodníků dřelo jako koně, potili se víc a víc, než dobře prodali! Nebylo zboží krásnějšího na omak, než štůček látky vonící apreturou, ručně vázaný orientální „tépich“, barevný tisk na ubruse, manšestr, tvíd, na oblek, uniformu, žaket, na frak do divadla, na úřad, na večeři se svíčkami, na návštěvu, na modlitbu do synagogy.

Otec měl bar micva v libereckém templu, když ještě chodil do školy. Rabín mu povolil přepsat text do latinky. Pak už jen koupit u Poppera (dole u Nisy) oblek a před zrcadlem dělat grimasy. To byl celý můj táta. Děda šel hrát karty, babička pila kávu, vedle v pokoji pod okny na hrbolaté vozovce rachotily ještě koňské povozy a všude zvonila přítomná tramvaj i tady, v Barvířské ulici.

Němci byli hluční, jako doma v říši. S nimi to bylo zajímavé, rádi se poslouchali, měli rádi pevný režim, rozdané karty a pravidla jednou provždy. Mučila je nejistota a sociální demokratická strana, která chtěla změny, sociální jistoty. Chtěli je a zároveň nechtěli. Vše nakonec rozhodla světová válka, krize a strach německých soukmenovců, co přijde vznikem České republiky. Zradila je jejich vlastní německá buržoazie. Volila raději Čechy, než nejistotu budoucnosti vlastní identity.

Později se stejné chyby vyvaroval K. Henlein, když dal přednost argumentům nacistické strany Adolfa Hitlera. Vyhrál a zároveň prohrál vše. Budoucnost Němců v Čechách, v kraji krásných textilií, koberců a lidí, co tohle všechno uměli udělat. Tak to dopadá, když se učitelé a knihovníci nedrží své profese a chtějí lepší a lepší. Dočkali se opaku, cesty kamsi domů, kde 700 let nebyli ani na návštěvě, natož, že by uvažovali se sem vrátit. Textil i ta těžká metráž tady zůstaly, byť už jen na chvíli. Tomu lze jen těžko uvěřit.

Egon Wiener