To léto bylo úžasné, jaro snad bylo ještě hezčí. A to mluvím o Liberci. Ale je to tak.
Pokud je někomu tak málo a za pár měsíců jde do civilu, tak by mu i počasí na Islandu o vánocích připadalo, jako letní.
Ten rok byl prazvláštní. Už zjara jsme místo „kopřiv“ – uniforem z neznámé ingredience – fasovali zelený tesil. Místo štrůzoků, co jsem znal ještě z milovické posádky, které jsme osobně plnili „voňavou“ slámou, jsme v Liberci už měli nafukovací matrace. A do třetice – vše bylo takové volné, nic se nehrotilo, pohoda, klid před bouří…
Začátkem srpna přijela do Liberce vlastním autem s izraelskou poznávací značkou sestřenice Naomi, budoucí lékařka, toho času zdravotní sestřička v nemocnici v Beerševě. Bydlela u mých rodičů v Machníně a denně mě v deset večer vozila před dolní kasárna, abych stihl být do večerky na cimře spolu s ostatními z mé roty. Denní vycházky! Kdo by si to ještě před rokem pomyslil?
Auto se žlutou poznávací značkou úhlavního nepřítele našeho spojence, který, žel i s naší pomocí tak ostudně prohrál šestidenní válku na Blízkém východě, postávající denně před dolními kasárnami, budilo pozornost. Co následovalo, se dalo čekat.
Kontráši, ta část, která sídlila v budově při hlavní silnici si dali na čas. Pozvání přišlo a bylo velmi, velmi zdvořilé: „Vojíne, kdopak vás to vozí do kasáren?“Přiznal jsem se a čekal, čím ten nádherný rok skončí. Čas ještě nedozrál. Psala se polovina srpna a pud sebezáchovy vítězil nad pocitem, že mě zastřelí na místě.
A tak jsme si povídali o Beerševě, městu v poušti, jak si Arabové neváží našich zbraní a slyšel jsem takové anekdoty, že by za ně oba kontráše polní soud poslal ke zdi. Strýček, který sestřenici doprovázel, hodně, hodně vysoký námořní důstojník by takříkajíc mohl udělat z fleku přednášku pro naše velitele. Vždyť všichni nedávno byli na přednášce Eduarda Goldstückera předsedy Svazu spisovatelů v sálu dětské polikliniky naproti lázním… Víceméně nám kontráši nabídli spolupráci. Stačilo jen málo. Strýček tu byl na dovolené, podívat se na domov, kde se narodil a kam se mu „vděčná“ společnost tehdejších vládců dlouhé roky nedovolila podívat. A to v roce 1945 osvobozoval Plzeň od nacistů. Nabídnutou spolupráci s jistým odporem odmítl..
Čaje jsme popili, se sestřenicí a strýčkem se rozloučili. Naši dojeli Renaultem do Görlitz pro sadu příborů, které se v NDR daly pořídit za polovičku ceny v ČSSR. Naomi se styděla dárek přijmout, ale znáte ženský, Nakonec řekla, že až se vdá, tak se hodí. Odjeli. Z Rakouska volali, ať nám to vydrží, že nám tak trochu závidí – dobré sousedy.
Z 20. na 21. srpna jsem do kasáren dobíhal už od tramvaje u lázní. Noc nestála za moc. Bylo strašné horko a kousali komáři. Ještě v noci volali psovodi z Grabštejna, že jsou napadeni. Ten hukot letadel nad námi nedal nikomu spát. Ráno bylo už jiné. Městem projížděly první tanky, nákladní vozy s bílým pruhem na zádech. Na kalendáři bylo 21. srpna 1968, bylo mi 21 let a město mělo své mrtvé od radnice. Major Fáček dostal rozkaz vykopat v areálu dolních kasáren kulometná hnízda a nám, vojákům základní služby velení nevydalo zbraně…
Egon Wiener