Nádraží, je na co se dívat

Liberecké nádraží vzbuzuje oprávněnou úctu. Široko daleko nic podobného není. Nejblíž mě napadají Drážďany, Praha… Jako kluk jsem vlakem jezdil, auta skoro nebyla, na motorkách to foukalo. Vlak, to byla romantika, ne nepodobná poslední řadě sedadel v kině Lípa..

U nás byly tři nádražní zastávky, protože vesnice byla rozlehlá, téměř středisková. Klasické nádraží bylo v centru všeho dění – v Machníně, Karlov – jižní část obce a Hrad Hamrštejn. Tam vlaková souprava jakoby nechtěla stavěla rovněž. Lokomotiva mohutně odfoukla, vypustila kouř komínem, protočila kolečka, šoupátka, tyče a za mohutného syčení se rozjela prostředkem lesů, z vysokých mostů buď k Liberci nebo k hranici. Kdo chce zažít tu pravou romantiku, tak kupodivu ještě dnes ji má mít z cesty vlakem z Machnína do zastávky Andělská hora-Chrastava.

 Zpět k nádraží na dnes občasné zastávce Machnín-hrad. Tak zaprvé, pokud ještě stojí, pak je  něco mezi zemí a tím, tam nahoře, jehož jméno se nevyslovuje. Zastávka  tu byla už za mého mládí. Neříkám, že byla krásná, ale měla i lavičku ze dřeva, kolem plech, střecha vlnitá, dveře si nepamatuji, ty šly asi s Němci do odsunu…

Tři budovy ´- tři staniční osudy na vlakové cestě do dvou světových stran. Jedna ven ze Sudet, tunely pod Ještědem do kraje chmele, ta druhá Sudetami až někam k Chomutovu, směrem na Plzeň. Trať, co vede Saskem skrze dnešní Polsko, nebyla dlouho naše. Koleje a vše kolem postavila saská společnost a odporoučela se s koncem posledních dnů války,té poslední, co Němci vyvolali. Asi to nebyli zrovna tihle Sasové,  ale dráhu do Liberce provozovali dobře.

Zastávka v Machníně pod hradem přečkala své stavitele. Nebylo tu opilců, co by do ní strčili, sběračů kovů, nepřizpůsobivých vysokoškolských studentů vracejících se v Liberci po Husovce do kolejí a ohýbající  mladé stromky podél cesty k bodu lomu.

Nejkrásnější, co to v  soutěži nádraží vyhrávají, je dnes Jablonec nad Nisou, Turnov, Žitava a to nejhezčí úplně ze všech – Liberec. Dnes už je světlé, světlounké, čisté, ale ztratilo svou atrakci, lávku nad vším tím děním. Přesto si zachovalo  část genia loci, velkých, starých, litinových nádraží, jako Mnichov, Vídeňské, Budapešť. Je proto i u nás co ukázat a obdivovat z dějin země, kde vlak je doma, zrovna jako tato stará nádraží.

Budovy postavené ještě za starého Rakouska, kdy se stavělo s nebývalou průmyslovou noblesou. Jsou krásnou dominantou. Jsou tím, čím přístav lodím, země mořím, majákem, dveřmi do našich nocleháren. To vše jsou ta naše nádraží od plechových bud, až po vznosné staré budovy, z kterých se raduje každý.

Ať se příště uvidíme v příjezdové hale nádraží, v podchodu na správné nástupiště a ve  správném vlaku. Pokud to není do světa, pak směr Machnín-hrad, kolem tamní příjezdové haly buď na hrad, nebo dolů k řece prohlédnout si skanzen naší zdejší jediné tepelné elektrárny a krásné domky, co stojí kolem, jako v pohádce o Šípkové Růžence,  původně postavené pro zaměstnance elektrárny.

 

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče