Znám mostní krasavce z barevných pohlednic, z filmů o přírodě z mnoha světadílů. Mosty z historických příběhů. Pražské, po kterých jsme chodili v rámci školních výletů i těch z jižních Čech, co se nad vodami klenou už stovky let. Mosty přes Nisu v mém kraji. V blízké Žitavě přes Mandavu. Mosty ze železobetonu, ale i ty velmi staré, v jejichž základech jsou vaječné skořápky. Mosty zavěšené mezi stromy nad propastmi, nad kterými se i vám bude tajit dech.

Z vyprávění znám mosty, jako ten z bitvy u Remagenu, prastarý francouzský, který zná každý, kdo se učil francouzštinu. Mosty přes Tiberu, horské mostky v Alpách. V hustém jihoasijském porostu mosty spojují břehy Mekongu. Znám dobře mosty ve svém kraji, přes Jizeru v Příšovicích, most přes Nisu v Machníně a v Bílém Kostele, v Loučné „U Wienerů“.

Ten na Temži uprostřed Londýna u starého gotického hradu. Všechny je znát nemusím. Jsou jistě i v Paříži, Moskvě, Berlíně, široké a mohutné jako vrata do podsvětí. Nerozeznám je od vozovky plné ruchu, od řeky aut, milionu tun vody, co pod mosty teče. Moře vody a zlatá brána ve Frisku, mosty přes řeky a říčky, kterým se jména nedávají. Mostem může být i kus prkna, pár šroubů, základy z kamene.

Most tu je a věky slouží. Nejen, že spojuje dvě odlehlé strany břehu, mosty  tu jsou, aby k sobě přiblížili lidi, co po nich chodí z jedné strany na druhou. Staví se na nich barikády (pražský Most barikádníků) nebo i mění špioni, jako v Berlíně nad Sprévou – kus za kus, z ruky do ruky. Z mostů se i skáče s vidinou řešení osobních problémů, z rozchodu se slečnou.

Mosty jsou i u Jablunkova a rozdělují kdysi Československo na dva kusy, Česko a Slovensko. Mosty jsou i vozovky plné děr, jako nebe s hvězdnatou oblohou. Na jedné straně Seiny v Paříži prodávají ,,bukisté“ knížky, na druhé straně mostu nad Sprévou v Berlíně shodili fašisté mrtvé tělo Rósy Luxemburkové do kalných vod….

Most, jako ten v Sarajevu, se stal symbolem nezničitelnosti a porozumění. Mosty jsou i ty, co nestavíme jen z betonu a kamení. Jsou tu, aby se na nich sešla jedna strana s těmi druhými. Je těch mostů i u nás velká potřeba. Coby kamenem dohodil od libereckého krajského úřadu máme i my jeden takový most přes Nisu. Tam všude kdysi stála voda. Hned vedle je stanice tramvaje „Na Rybníčku“.

Mostů je všude spousta a jsou to po většině stavby, na které je radost se podívat. Nechoďme kolem nich, jako  by to byla jen samá voda. Most je tu i pro naše potěšení. Není-liž pravda?
                            Egon Wiener