Za mého mládí, tak šedesát let zpátky, bylo město šedivé, monotónní a čekaly jej horší časy. Opadávání omítek, zatírání prvorepublikových a německých válečných nápisů vápnem, jako i pozdější nápisy z let 1968 – 69 vyjadřující se ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do města.
Bylo 10 let po válce a metropole severu na tom byla stejně, jako blízký Jablonec nad Nisou nebo vzdálenější Česká Lípa. To poslední, nač myslel majitel nemovitosti, byla omítka, plot, výměna oken. Dosídlenci, ale i těch pár starousedlíků nebyli „schopni“ uvěřit, že to velké stěhování národů Evropa ustojí bez války, že se Němci nevrátí.
Lidé v metropoli severu si začali pomalu zvykat na to, že jsou tu doma. Do lesů kolem měst ještě masově nechodili, kráse Jizerek a lyžování na Ještědu dosud nepropadli. To vše mělo záhy přijít. Konfiskáty domků přecházely z první ruky, kde stály bratru pět tisíc, následujícím zájemcům do vlastnictví už za násobky původních cen.
A začalo se hledět i na to, jak chalupa vypadá zvenčí. Sláva to nebyla, to vám povím. Tašky na střeše nic moc, štípaný přírodní materiál z Jablonecka byl moc těžký, nemoderní, nový eternit byl lehký, žel později zjištěno i rakovinotvorný. Barva omítky v v čase první spartakiády, byla bílá, případně šedá. První se v šedou změnila v příštích letech sama, jiná snad ani nebyla.
Bylo, nebylo, nechtějte od desetiletého kluka, aby si pamatoval všechno. Své město miloval a nedovedl si představit jiné, hezčí. Snad později, kdy se už uniformita i jemu se přestala líbit, si uvědomil, že i domy, potažmo ulice mohou kvést barvami jako polní kvítí. A taky, že ano. Žel ne v Liberci. Na ochranu těch, co se i tenkrát snažili připomínám, že barvy nebyly nic moc. Spad z továrních komínů a místní klima měnily každou barvu po pár letech v universální kasárenskou šeď.
Věda, technika, chemie a lidský um stály u zrodu stálých fasádních barev současnosti a ty jsou konečně krásné. A tak se před už rokem 1989 opravovalo a natíralo. Domy dostávaly nové omítky, kuriózně převážně jen do ulice, někdy jen do výše 1.patra. Po roce 1989, kdy se majetek města „zprivatizoval“, noví šťastní a úspěšní podnikatelé, bůh jim žehnej, opravovali svůj majetek už v zářivých pastelových barvách. Většinou nebylo a není toho, kdo umí namíchat barvu, která neuráží, která ladí. Jsou i výjimky, a to pak má jeden radost, že je v Liberci.
Máme z ulic často i barevné úly, domy jako nevěstince, katovny, jedovaté houby, co by odpudily i hady škrtiče, hladové draky nebo červené mravence. Vidím-li takový barevně nesourodý dům bývá mi až špatně. Je mi těch lidí, co tam bydlí, líto víc, než těch, co chodí kolem, kroutí hlavou a tiše se modlí. A není to jen Liberec, kde jsou fasády nesourodé, barvy neladí a spíš urážejí. Hned druhý v pořadí je Hrádek nad Nisou. To si pak říkám, že takové barvy jsou snad gratis. Reklamní a za trest.
Kdo a čím donutil majitele změnit přírodu na Disneyovskou pohádku v podhůří našich hor v povodí Lužické Nisy? Už aby konečně útvar hlavního architekta, který stále ještě není (?) našel a doporučil kompromis, jaká barva se kam hodí. Je smutné obléknout krásné město do karnevalového oblečení v barvách, které nepatří do ulic s historickou tradicí.
Egon Wiener
