Pozorně jsem četl a snažil se dobře pochopit argumenty zastánců referenda a nebylo možné přehlédnout, že jak z hlasu lidu tak od představitelů Změny zněl jeden z nich nejvýrazněji. Totiž, že zastupitelé, kteří dnes rozhodují, jsou lumpové (to je ta expresivnější formulace) nebo nejsou důvěryhodní (to je umírněnější formulace téhož), a proto je nutno jim odebrat kompetenci při nakládání s významným objemem městského majetku.
Jeho účastníci si nekladli otázky, zda má být ten který konkrétní pozemek, budova, byt, nebytový prostor či obchodní podíl prodán, zastaven nebo dlouhodobě pronajat, ani se nezabývali důsledky svého rozhodnutí, ve skutečnosti rozhodovali o tom, zda má být řádně zvoleným 39 libereckým zastupitelům odebrána kompetence o tomto majetku v souladu se zákonem rozhodovat. Zastupitelé Změny v počtu 10 s takovým odebráním kompetencí neměli problém, protože počítali s tím, že buď se následným referendem kompetence zastupitelstvu vrátí, nebo se v referendu budou rozhodovat jednotlivé ad hoc případy. Zbylých 29 zastupitelů s mandátem od většiny libereckých voličů s tím naopak problém mělo a referendum nepodporovalo.
A tak se nabízí legitimní otázka: je správné a v souladu s naší zastupitelskou demokracií, aby 10 zastupitelů prostřednictvím zákona o místním referendu, tudíž formálně legálně, usilovalo o odebrání významné části kompetencí celému zastupitelstvu? Já si myslím, že to správné není. Zde totiž nejde o oněch 39, resp. 29 zastupitelů, jde zde o respekt k vůli tisíců voličů, kteří si své zastupitele vybrali, aby je zastupovali. Ano, mohou s nimi být více nebo méně nespokojeni, mohou mít dokonce pravdu v tom, že ti jejich zastupitelé jednají jinak, než slibovali ve svém volebním programu, přesto je to stále jejich volba a jejich odpovědnost za tuto volbu. A reparát vůle voličů nelze hledat v zákoně o referendu.
Z tohoto pohledu lze mít i pochyby o přípustnosti oněch třech otázek referenda. V referendu lze totiž rozhodovat pouze o věcech, které spadají do samostatné působnosti města (viz § 6 zákona o místním referendu), a já se obávám, že umenšování kompetencí zastupitelům v obecné rovině a nikoliv v dané konkrétní věci do samostatné působnosti nespadá. Bylo by zajímavé a užitečné znát na to právní názor soudu, ale to by musel být soudu podán návrh na neplatnost rozhodnutí z důvodu uvedeném v § 58 odst. 1 písm. b) zákona o místním referendu do 14. října.
Abych byl objektivní, mnohým účastníkům referenda nešlo o odebrání kompetencí pouze dnešnímu zastupitelstvu, ale v důsledku svého zklamání z rozhodování polistopadových zastupitelstev by rádi zastupitelský model opustili a nahradili jej výrazným posílením přímé demokracie; jako příklad uvádějí švýcarská referenda. To je požadavek legitimní, nemyslím ale, že metoda, jak jej prosazovat, vede přes používání zákona o místním referendu v situaci, kdy se uplatňuje zastupitelský princip. To povede vždy jen ke sporům o to, jestli referendum ano nebo ne, nikoliv však k věcnému rozhodování o vlastním problému. Přechod k přímé demokracii neznamená odbourání demokracie zastupitelské, je proto třeba najít legislativně zakotvený vyvážený systém, kdy jeden nástroj nepopírá ten druhý. Ukazuje se, že v tom má naše legislativa dluh.
