Aprílový článek o prodeji a následném bourání divadla jsem s vážnou tváří poslal řadě přátelům, kolegům ze Změny a známým. Reakcí se sešla celá řada, včetně emotivních zvolání typu „Tohle přece nemůžou myslet vážně.“ Zprávě uvěřil i ředitel divadla, kterému se ještě jednou omlouvám za zděšení, které jsem mu způsobil. Tak tedy: celý článek byl mystifikací, výroky politiků částečně smyšlené, často však inspirované skutečnými výroky v jiných, ale obdobných souvislostech.

To, jak mnozí reagovali, však ukazuje, že aprílová zpráva ťala do živého. Kdyby se v Liberci absurdity nestávaly, tak by vzbudila maximálně pobavený úsměv. Nevzbudila. Stejně jako před lety nevzbudil pobavený úsměv aprílový článek v Libereckém deníku o tom, že se bude bourat blok domů mezi Pražskou a Moskevskou, aby uvolnil prostor pro obří obchodní centrum. Zřejmě proto, že za posledních deset let jsme si už od politků zvykli na tolik, že už pomalu nevíme, jestli ještě existují hranice, za které se nedá jít.

Posuďte sami:

• Mistrovství světa v lyžování ve 400 metrech nad mořem.
• Zboříme Textilanu, obchodní dům Ještěd, podobně, jako dříve kostel na náměstí Českých bratří.
• Stavíme muzeum tramvají/Hygienici zavírají školky a tělocvičny kvůli špatnému stavu.
• Rozpadá se Uran, dům, kde sídlí značná část úředníků radnice, a na jeho rekonstrukci není.
• Do Liberce k sousedství několika sídlišť přestěhujeme hudební festival.
• Městská společnost dostane zakázku a její lukrativnější část obratem přešoupne soukromníkovi.
• Jiná městská společnost podá do výběrového řízení nabídku, o které ví, že musí být vyřazena.
• Chce-li někdo stavět v parku, stačí, když řekne stavebnímu úřadu, že někde poblíž je park jiný.
• I když město šetří, neřeší závazky plynoucí z dlouholetých smluv.
• Náměstek primátorky není ochotný říct zastupitelům, jak se bude chovat na valné hromadě městské společnosti.

Schválně – kolik z těchto zpráv Vám zní aprílově?

V pátek ráno po zastupitelstvu mi zcela vážně volal jeden známý s tím „jestli ta zpráva na idnesu je apríl nebo ne“. Šlo o článek s názvem „Liberečtí zastupitelé umožnili stavět i na hřištích a v parcích“, který referoval o nově schváleném návrhu na změnu regulativu územního plánu. Jenže stavby v parcích zastupitelstvo skutečně povolilo. Dotyčného to šokovalo. Územními plány, urbanismem a bydlením se zabývá profesionálně a nedokázal si představit, že by něco takového skutečně mohl někdo schválit. Jenže stačilo oněch 20 rukou v zastupitelstvu.

Koho by před dvěma lety napadlo, že město bude prodávat budovu kina Varšava? A přestože existoval projekt na jeho záchranu, tak člen vedení města řekne, že z prodeje sice nemá radost, ale že jiné řešení nevidí? V čem je divadlo tolik jiné? V tom, že se v něm hraje? Ano, JEŠTĚ se v něm hraje. S rozpočtem, jaký má divadlo teď a s tím, že se do roku 2015 nepočítá s výraznějším navýšením, není žádná jistota, že tomu bude i nadále. A pak? Řekne pak v diskusi stejný nebo jiný člen vedení města, že přeci v centru města „je nabídka kulturních sálů … více než dostatečná „? Např. v Naivním divadle, v Malém divadle, v sále ZUŠ, v Domě kultury…

Kdo by si před deseti lety tipl, že bude zbořena jak Textilana, tak OD Ještěd? A jak se o bourání OD Ještěd rozhodovalo? Sešla se rada města, schválila prodej okolních pozemků, který následně potvrdilo zastupitelstvo – a jako vyjádření odborné veřejnosti stačil jednostránkový dopis.

Jaké padaly argumenty? Hodí se připomenout slova R. Kousala , dnes člena Rady architektů, který má o tvář města do budoucna pečovat:

„Samozřejmě projekt počítá s totální přestavbou, protože současný obchodní dům nevyhovuje požadavkům moderního prodeje. Myslím si, že odchodní dům Ještěd tak, jak je navržen a jakou plochu zaujímá, zaujímá víc jak 60 procent celého území, na kterém se dá stavět a jeho využitelnost je velmi nízká, tak se nedokáže v současné tržní společnosti najít investor, který by ho chtěl zachovat a přestavět. Tu hrají faktory ekonomické rozhodující roli.“

Hotovo, vymalováno, Ještěd půjde k zemi. Šlo to docela snadno. Je s podivem, jak slabé argumenty u nás stačí k tomu, aby radnice, a vlastně i vedení kraje nebo vláda, mohla provést dost zásadní a přitom sporné kroky. Tak sporné, že z odstupu vypadají absurdně, možná stejně absurdně, jako na první pohled působí plán na zbourání divadla. Jenže k jejich schválení stačilo 20 rukou, stejně jako by 20 rukou stačilo k prodeji a zboření divadla. Zabránit se takovým krokům pak dá jen těžko.

Jaromír Baxa, městský zastupitel za Změnu pro Liberec