Jsem klinický psycholog se specializací na sociálně patologické jevy, s dlouholetou praxí. Se zájmem sleduji již delší dobu libereckou politiku, kauzy, názory i vášně, které budí. Rád bych se se čtenáři tohoto webu podělil o svůj pohled na věc. Možná to pomůže lépe porozumět tomu, co v Liberci probíhá.

Ve své praxi jsem se mnohokrát setkal s patologickými jevy v rodinách, od těch sociálně slabých až po rodiny podnikatelů. Jedna z nejvíce tabuizovaných věcí i věcí nejvíce problematických je domácí násilí či sexuální zneužívání dětí. Pokusím se zde popsat, jak tato patologie vzniká, rozvíjí se a jak je možné ji vyléčit. Možná v tom někteří naleznete i jisté paralely s libereckou politikou. Zároveň chci dopředu říct, že v mém článku nechci záměrně jmenovat žádné strany ani politiky, ani žádné osoby. 

Posouvání hranic je nebezpečné

Málokterá rodina je patologická již od svého vzniku a sexuální zneužívání dětí se až na výjimky netýká úplně nejmenších dětí. Většinou se patologie také rozvíjí postupně, kdy agresor, nejčastěji otec či partner, postupně posouvá hranice toho, co je a co není dovoleno. Nejedná se jen o alkoholiky, nezaměstnané či méně inteligentní muže, může jít i o společensky velmi úspěšné, chytré a pracovité jedince.

Pokud není tomu, kdo zneužívá či používá násilí již hned v počátku nastavena jasná hranice, či není za své chování potrestán, pak se tato hranice začne posouvat. Bohužel je tomu často tak, že než se žena či dítě v situaci zorientují, než si přiznají, že mají problém a že to, co probíhá, není normální, zajde často situace již příliš daleko. I proto, že pachatel je většinou silnější, má větší manévrovací prostor a je sociálně zdatnější.

Často trvá celé roky a někdy k tomu nedojde vůbec, než si oběť uvědomí, že je nepřijatelně zneužívána a že může svoje postavení změnit. Je to ale velmi obtížné, agresor či zneuživatel používá celou paletu různých nástrojů, od citového vydírání, přes manipulaci, zastrašování až přes vytvoření finanční závislosti, kterým fixuje status quo. Jen opravdu výjimečně dochází k tomu, že si je sám pachatel schopen svoji patologii uvědomit a přihlásí se na léčení nebo své jednání udá na svůj popud.

Mlčet nebo promluvit?

Oběť, ať už partnerka nebo dítě se pak ocitají ve velmi svízelné, až neřešitelné situace, zvenčí těžko pochopitelné. Stav je sice patologický a je vnímám jako zraňující, ovšem proti změně tohoto stavu působí silné síly. Jednou z nich je osamocenost toho, kdo je znásilňován, neboť se tak děje skrytě, problém je bagatelizován, matka o něm neví či nad ním zavírá oči.

Změna poměrů nastává většinou tehdy, když někdo – může to být samo dítě, nebo příbuzný či jiný člen rodiny, nejenže zjistí, co se děje, ale zároveň má pevné přesvědčení, že se jedná o patologickou a netolerovatelnou věc. Vyjednávání s pachatelem násilí většinou nikam nevede, i když by si často rodina přála, aby se celá věc urovnala, bez pomoci zvenčí a radikálního řešení to možné není.

Nastává však velmi složité období, kdy se dítě či manželka rozhodnou promluvit. Ihned bývají terčem zvýšené argese, jejich výpověď bývá zpochybňována, jejich vyjádření jsou bagatelizována. Častou manipulací je – to nemůžeme tatínkovi udělat, to bude ostuda, co tomu řeknou sousedi či příbuzní, musíme držet při sobě.

Oběť, která na problematickou věc upozornila, se tak lehko může dostat do pozice, že je paradoxně označováná za viníka celé situace. To jsou věty – kdyby si neprovokovala, proč si o tom mluvila, apod. Pachatel či spolupachatel se tak často snaží odvést pozornost od samotného problému a jeho příčiny.

Na křižovatce – odejít, vytrvat nebo se stáhnout?

Zde může dojít k několika variantám . Obět od rodiny odejde – emigruje skutečně a pachatel zůstane nepotrestán, a může si najít další objekt svého zvrhlého zájmu.

Případně odchod není možný, patologie pokračuje, s tím, že se obět uzavře a dále trpí, pak jde o emigraci vnitřní.

To, čemu se snažím pomáhat i v mé praxi je ale případ třetí – oběť ve svém úsilí o nápravu poměrů v rodině vytrvá, často za pomoci zvenčí a situace se pomalu začne měnit. Oběť, která na situaci upozornila, musí najít velkou vnitřní sílu, ve které odmítne dosavadní status quo a začne si budovat jinou, zdravější pozici.

Důležité pak je, jak zareagují další členové rodiny. Pokud ji nepodpoří, pak obět od rodiny odchází, pokud ano, odchází pachatel.

Zde je potřeba zmínit se ještě o specifické situaci těch, kdo jsou mezi „dvěma kameny“. Slabá matka, která ví o zneužívání, ho často přehlíží, protože je pod vlivem, nebo finančně závislá na svém partnerovi. Je to bohužel často právě matka, která roky umožňuje patologické jednání nerušeně a ve skrytu probíhat.

Proces léčení

Z mé klinické praxe vyplývá, že cesty, které nikam nevedou, jsou zpochybňování a bagatelizace problému, snaha umlčet toho, kdo na nepravost poukazuje, snaha diskreditovat toho, kdo o problému mluví, omlouvání pachatele, pokračování statu quo,

Naopak, pokud se má rodina uzdravit, musí být věci nazývány pravým jménem, na stranu oběti musí postupně přejít i další členové rodiny, pachatel musí být odsouzen a podroben léčbě nebo od rodiny izolován.

Proces léčení patologií v rodinách je zdlouhavý, vyčerpávající, z nejistým výsledkem, ale pokud je započat a hlavní aktéři v něm vytrvají, může dojít k uzdravení.

Na závěr dovolte jeden návrh

Zkuste si celý článek přečíst ještě jednou, jen zaměňte některá slova.

rodina = město
pohlavní zneužívání = zneužívání peněz, korupce
násilník, hlava rodiny = dominantní politická síla
matka = závislá síla, koaliční partner
dítě = občan, veřejnost, opozice

Možná Vám potom bude to, v jaké situaci je Liberec a co zde probíhá, jasnější a budete se lépe orientovat.

Přeji Liberečanům, aby se uzdravilo i jejich město a aby se v celé věci uměli dobře zorientovat. To bylo i cílem mého článku.

                                                                                                                                                      Hynek Procházka, psycholog v. v.

PS: pro zájemce doporučuji ke shlédnutí snímek Rodinná oslava (Festen)