Regionálními médii nedávno proběhla celá řada zpráv o budoucnosti někdejšího Okresního chorobince, později porodnice v Jablonci nad Nisou. Areál, který je v majetku Libereckého kraje a představuje výmluvný doklad rozvoje meziválečného Jablonce nad Nisou, je bohužel v současné době bez využití a chátrá.
Zájem veřejnosti nejdříve vzbudila informace, že by budova měla sloužit jako ubytovna pro tzv. nepřizpůsobivé, která pootevřela stavidla šovinismu, příznačného pro dnešní zkratkovitou dobu, plnou iracionálního strachu z tzv. nepřizpůsobivých a uprchlíků, částečně živeného i mainstreamovými médii. K tomu však nedošlo a o nevyužívaný areál projevila zájem společnost Česká mincovna a. s. To je bezesporu dobrá zpráva vzhledem k letité tradici, kterou medailérství v Jablonci má a působení zdejší věhlasné uměleckoprůmyslové školy.
Mincovna o stěhování navíc uvažuje poměrně dlouho, neboť od roku 1993, kdy zde začala působit, sídlí v nevyhovujících prostorách ve Mšeně. V květnu tohoto roku bylo tudíž podepsáno zástupci města, mincovny a kraje memorandum, které by mělo podpořit další rozvoj podniku. Záměr Mincovny rozhodně není nikterak skromný a plánuje vybudovat zcela nový provoz včetně prohlídkové trasy a dílny pro turisty zhruba za 150 milionů korun. Pro jeho umístění právě v této lokalitě navíc hraje do karet i skutečnost, že je situována při vjezdu do města s přímým napojením na hlavní tah směrem na Prahu i do Německa. Při této příležitosti si tedy investor nechal zpracovat studii nového areálu od renomované architektonické kanceláře OK PLAN ARCHITECTS, která pro Mincovnu navrhla již interiér Klubu České mincovny v Praze a zpracovala soutěžní návrh interiéru prodejny a a showroomu v Jablonci nad Nisou. Předložené řešení, prezentované veřejnosti, však rozhodně nelze považovat za uspokojivé. Projekt počítá s kompletní demolicí cenného historického objektu a jde tak zcela proti aktuálnímu a pozitivnímu trendu konverzí, postaveném na soužití starého a nového. Rovněž je třeba se ptát, co si město počne s novým brownfieldem, který vznikne právě na místě současného závodu, tentokrát takřka v centru města. Proto ještě než se budeme věnovat zmíněné studii, nebude jistě na škodu seznámit se s historií a architektonickým řešením tohoto zajímavého objektu.
Obr. 1. Někdejší chorobinec krátce po dostavbě na historickém snímku
Od Okresního chorobince k porodnici
Výstavba Okresního chorobince částečně souvisí se sousední budovou čp. 2000 (dnes sídlo Státního okresního archivu v Jablonci nad Nisou), kde se až do konce druhé světové války nacházel Městský chorobinec. Protože ten již se svými 52 lůžky kapacitně nedostačoval, bylo v roce 1927 Okresní správou rozhodnuto o výstavbě nové moderní budovy, určené pro nevyléčitelně nemocné, přestárlé a nepohyblivé pacienty v rámci politického okresu Jablonec nad Nisou. Budova je tak nejen nepřehlédnutelným dokladem dynamického rozvoje města v období první republiky, v jehož průběhu vznikla řada významných veřejných budov jako městská tržnice (1930), kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (1931) či nová radnice (1933), ale také příkladem tehdejší péče o potřebné.
Obr. 2. Výřez z panoramatického prospektu města z roku 1931
Na stavbě se finančně podílela Okresní správa a vypracováním projektu byl pověřen bezesporu nejplodnější a nejvýznamnější jablonecký architekt Robert Hemmrich (1871–1946). Jeho angažmá nebylo dílem náhody, neboť byl rovněž autorem takřka souběžně budovaného honosného sídla Okresního zastupitelstva čp. 2500 v Podhorské ulici (dnešní ZUŠ). Hemmrichovu tvorbu 20. let 20. století prezentuje barokizující a klasicizující tvarosloví oživené art decovým ornamentem, což je patrné i na budově chorobince. Tyto tendence posléze vyvrcholily v architektově zřejmě nejvýznamnější realizaci, monumentální neoklasicistní továrně firmy Schowanek v Jiřetíně pod Bukovou z let 1935 – 38. Pro jeho stavby je příznačná řada prvků, zejména mělce vystupující, někdy patrové arkýře, monumentální portály, žulové sokly z kyklopského zdiva, fasádní ornamentika a také výrazné, masivně oplechované střešní rondely, pavilony a nárožní kupole.
Mohutná, tradicionalisticky orientovaná budova na půdorysu široce otevřeného písmene U spočívá na masivním žulovém soklu a je kryta soustavou valbových střech. Hlavní průčelí s takřka zámecky řešenou, dvojramennou přístupovou cestou je přísně symetricky komponováno a jeho centralitu zdůrazňuje mělký střední rizalit s předsazeným monumentálním portikem a trojstěnným arkýřem. Portikus hlavního vstupu flankuje dvojice mohutných polosloupů, která mu dodává značnou monumentalitu. Prosté fasády jsou rytmizovány pravidelným rastrem sdružených oken s jednoduchou černobílou abstraktní mozaikou, patrně ze 70. let 20. století. Fasády posledního podlaží středního rizalitu jsou pak pojednány jednoduchou, proudnicovou ornamentikou. Součástí rozlehlého areálu s rozlehlou zahradou s parkovou úpravou byla původně i drobná, samostatně stojící marnice.
Obr. 3. Situace na výřezu plánové dokumentace z roku 1927
Strohému, střídmému exteriéru odpovídal i racionálně řešený půdorys, který byl koncipován podle nejmodernějších zásad odpovídajících dobovým požadavkům na zdravotnická zařízení. Pokoje pacientů a denní místnosti byly proto orientovány na sluneční strany, tedy východ a jih, na sever byla obrácena pouze část střední chodby, umožňující přístup do pokojů a kryté terasy s velkoformátovými obloukovými okny byly orientované na západní stranu, poskytující hluboké proslunění ve večerních hodinách. Přízemí bylo vyhrazeno ženskému oddělení, kde se nacházela denní místnost, 13 čtyřlůžkových a 2 dvoulůžkové pokoje, kancelář správce, sesterna, ošetřovna, toalety, koupelny, umývárny, přípravna a zmíněná terasa. Přístup do jednotlivých podlaží umožňovalo elegantní art décové dvouramenné schodiště, umístěné v zaobleném dvorním rizalitu.
4. Art décové hlavní schodiště
Suterén sloužil jako zázemí domu, proto zde byly umístěny zejména pomocné provozy jako kotelna, kuchyň umývárna nádobí, mandl, prádelna se správkárnou, sušárna, umývárna a uhelný sklep. Vedle toho zde však byl i dvoupokojový byt domovníka spolu se dvěma pokoji a jídelnou pro personál, složený vedle denních pracovníků také z 5 sester a kuchařky. Patro sloužilo jako mužské oddělení. Oproti přízemí zde byly hned dvě denní místnosti – jedna pro kuřáky (nad kanceláří správce) a druhá pro nekuřáky, mezi kterými se nacházela modlitebna s oltářem v arkýři nad hlavním vstupem a opět sesterna, toalety, koupelny umyvárny, přípravna, terasa, 12 čtyřlůžkových a 2 dvoulůžkové pokoje.
Centrální část podkroví sloužila k ubytování správce, který zde měl velkometrážní čtyřpokojový byt, který doplňovaly dva pokoje pro personál. Pouhé tři roky po dostavbě bylo rozhodnuto o rozšíření budovy, čímž její kapacita po dokončení v roce 1932 vzrostla ze 140 na 180 osob. Projektem byl pověřen opět Robert Hemmrich a rozšíření spočívalo v prodloužení křídla orientovaného k městskému chorobinci, které získalo vlastní vstup a další, tentokrát kovové, subtilní schodiště.
5. Art décové schodiště v přístavbě z roku 1931
V suterénu byla zřízena nová obuvnická a krejčovská dílna, truhlárna, místnost pro zahradníka, 2 pokoje na pozorování, pohotovostní místnost a 2 pokoje pro „zuřivé pacienty“ (izolace). Ženské oddělení v přízemí se rozšířilo o další denní místnost, 3 čtyřlůžkové a 2 dvoulůžkové pokoje, umývárnu a toalety, mužské pak o 3 čtyřlůžkové pokoje, 2 dvoulůžkové a 1 šestilůžkový nad denní místností a v podkroví vznikly dva dvoulůžkové pokoje pro sestry. Součástí projektu bylo i nové elegantní oplocení v duchu art déco, jehož ornamentika vychází z dekorativních prvků, aplikovaných v interiérech. Dodnes se uvnitř zachovala celá řada hodnotných a kvalitních prvků, ať už obě honosná schodiště, kyvné dveře, původní zárubně a dveřní výplně pokojů pacientů i personálu či původní okenní výplně, které jsou stále v dobré kondici. Svému účelu dům sloužil až do konce druhé světové války a následně byl využíván jako plicní oddělení místní všeobecné veřejné nemocnice. V roce 1968 se sem z Bezručovy ulice přestěhovala porodnice, která zde fungovala až do roku 2002, tedy celých 34 let. Od té doby bohužel místo, kde spatřila poprvé svět celá řada Jablonečanů, chátrá a je bez využití.
Druhý dech porodnice?
Jak jsme tedy během našeho stručného historického exkurzu mohli vidět, rozhodně se nejedná o nezajímavý objekt a to ani po architektonické stránce, přičemž je navíc stále v poměrně dobrém technickém stavu. O to více pak zamrzí promarněná šance vytvořit v Jablonci moderní stavbu, která by zároveň nezpřetrhala vlákna minulosti a přispěla by k obohacení obrazu města. Při pohledu na model nové mincovny se tak nelze ubránit rozpakům. Motivace investora je samozřejmě pochopitelná, chce novou, větší, moderní budovu, která bude lépe vyhovovat jeho potřebám, nežli stávající sídlo. Bohužel však nelze říci, že by se jednalo o výjimečnou architekturu, a zcela jistě ji nelze považovat za adekvátní náhradu stávající budovy. Horizontálně koncipovaná hala na čtvercovém půdorysu se spíše hodí mezi utilitární objekty průmyslových zón, než do malebného krajinného rámce Jizerských hor a to nezmění ani střešní terasa, zeleň na střeše či užití ušlechtilých materiálů.
6. Vizualizace novostavby
Uvedená lokalita by si nepochybně zasloužila sebevědomější řešení a doslova se nabízí právě cesta konverze. Mincovna by tak získala osobitý výraz, působivé a nezaměnitelné reprezentativní sídlo a nová výrobní hala by mohla být umístěna třeba mezi bočními křídly někdejší porodnice. OK PLAN ARCHITECTS navíc zkušenosti s adaptacemi starších budov mají, což dokládá zdařilá realizace Továrna No. 8 v domovském Humpolci. Jistou výhodu pro projektanty skýtá i fakt, že objekt bohužel nepožívá památkové ochrany (třebaže by si to rozhodně zasloužil), což umožňuje razantnější zásahy a větší rozlet architekta. Nelze pak pominout ani finanční stránku věci, neboť konverze by jistě představovala levnější řešení. Například mladoboleslavské Škodovce se sázka na konverzi historických objektů vyplatila a dalších příkladů bychom mohli jmenovat celou řadu. Jablonec by navíc získal zajímavou moderní architekturu konverzí evropského formátu a konečně překročil stín provinční architektury 90. let. Mohl by se tak zařadit po bok Manchesteru, Liverpoolu, Łodze, Berlína či Saské Kamenice a zvýšit svou turistickou atraktivitu. Snad tedy převládne rozum a citlivý vztah k městu, jeho charakteru, vývoji a historii. Konverze budovy pro potřeby mincovny by znamenala bezesporu krásný dárek Jablonci i jeho obyvatelům k blížícímu se 150letému výročí povýšení na město. Nezbývá tedy než doufat, že doba zbytečných, necitlivých demolic je konečně pryč a někdejší porodnici nebude čekat podobně smutný osud jako pozoruhodný areál nedalekých jatek, který až do roku 2007 stával na místě dnešního Kauflandu, a jejichž někdejší slávu připomíná již jen název ulice Jateční. Respekt ke starému, kterému vždy lze vtisknout novou funkci neznamená jen úctu k vlastní historii, ale i plnohodnotný život v estetickém a příjemném okolí.
Jaroslav Zeman
Autor je historik architektury
